Jak přežít dietu: Jsem dietní Maradona

Nevydržel jsem to. Chtěl jsem prostě vidět, jak to pokračuje ve skutečnosti. Neodolal jsem a vstoupil do jámy lvové. Na váhu. Co jsem viděl, mě rozesmálo. Po necelých osmi dnech diety je sedm kilo pryč! Škoda, že většina je voda. 

Devátý den už člověk najíždí na zavedené způsoby. Jogurt k snídani, plast (čti jako kukuřičný nebo rýžový chleba) a kafe. Mléka dávám čím dál tím méně, pomalu ale jistě se blížím chvíli, kdy mléko v kafi vynechám úplně.

Děti snídaly bábovku, co Lenka upekla (mimo jiné) ze žloutků, které vyklepávám do skleničky s mlékem (plnotučným). Lenka je šetrná, zpracuje snad všechno. U nás se nikdy nic nevyhazuje. Bábovka voní po celém bytě, proto je přikrytá, aby mě nedráždila. Celkem se to dalo přežít, už jsem neměl chuť někoho (Adam, Týna?) přepadnout a zdrhat.

K obědu kus masa, tvaroh a okurka. Když to sním, mám kupodivu dost. Už bych nic dalšího nemohl. Chudák žaludek. Na druhou stranu, lidi platí nehorázné peníze za to, že si ho nechají podvázat. Já ho mám stažený zdarma.

Hodně práce je při dietě vlastně výhoda. Sotva mi skončila směna na Mafře, už jsem pracoval na něčem jiném a den tak uběhl, aniž bych měl hlad. Ostatně, dal jsem si tvaroh na svačinu. Už mi ani nevadí ho jíst. Je takovej divnej takhle bez cukru, žloutku... nebo bez pažitky, soli, pepře.

Naštěstí jsem nic nevařil, protože zbylo ze včera dost pro obě děti. Já mám jídla tolik, že se mi nevejde do ledničky. Neměl jsem tak chuť na cokoliv dalšího. Fascinuje mě, jak člověk po devíti dnech přijde na chuť i tomu, co by normálně nepozřel za žádných okolností.

Před sedmou jsem hodil Týnu do Mekáče na Zličín, kde na ni čekal její starší brácha a vzal ji na místní dětský pokrm s hračkou. S obavami jsem vlezl do toho semeniště hříchu a natáhl vůni, očekávaje mohutnou chuť na cokoliv s masem, zeleninou a houskou plnou cukru. A nic. Fakt nic. Já neměl chuť na burger.

Odjezd k zákazníkovi, děti vyzvednu za hodinu. Prácička rychlá, klient spokojený a najednou mi to došlo. On má taky trošku nadváhu. Určitě mají doma váhu! A líná huba, holé neštěstí. Za třicet vteřin jsem udělal něco, co jsem chtěl udělat až v srpnu. Vstoupil jsem na tu digitální věc, která je nepřítelem všech dietářů. Ručičku to nemělo, takže jsem neviděl výsledek hned. Na displeji běhají čísla, váha se srovnává... potil jsem se a cítil se, jako kdybych měl vsazeno na derby a kopala se penalta v devadesáté minutě. Čísla se zastavila, sedm kilo pryč! Táňo, má milá Táňo. Nejraději bych vám skočil kolem krku! Ať je jasno, sedm kilo tuku nezmizelo. Zmizela voda. Důsledek radikální diety. Ale taky kus pupku. Viditelně. Konečně mám pocit, že to celé k něčemu je! Jen mě čeká ta blbá a dlouhá fáze, kdy jde hubnutí fakt pomalu a chvílema se úplně zastaví. 

Z firmy jsem odcházel s nadmutýma prsama,  cítě se jako dietní Diego Armando Maradona.

Co na tom, že jsem o půl hodiny později slintal nad Týninou zmrzlinou. Sedm kilo je pryč! Už jen devět! (a to je pouhých 263 700 kJ) Jdu do kina!  (na Maradonu)