Jak jsem se stal coviďákem

Covidu-19 se mi rok dařilo úspěšně vyhýbat. Za cenu drastických omezení jakýkoliv kontaktů a více než roční karantény doma, procházek po večerech a maximálního používání dezinfekce, roušek a později respirátorů.

Už několik let se sousedem sdílíme můj kávovar. Soused je kafomaniak, já jsem kafomaniak a společně testujeme mnoho druhů kávy, dá se říct, že každý den. Soused pracuje na místě, které vyžaduje časté testování, a všechny testy mu vycházely negativní. A tady nastala chyba. Věřil jsem tomu, že pravidelný antigen stačí. Nestačí.

Nejdřív padl soused. Bolesti hlavy, únava, test... pozitivní. Mě bolela hlava taky, ale přisuzoval jsem to změnám tlaku. Sousedova pozitivita ale do věci vnášela tak nějak jiné světlo. Druhý den test (PCR) já, pozitivita. Nastal den jedna, stal jsem se coviďákem a stěhoval se do pracovny, kde mám trávit příštích čtrnáct dní.

První den se nic nedělo. Tedy až na telefon od hygieny (ona skutečně volala!), vyplňování dotazníků, upozornění v E-roušce, dezinfekci celého bytu a striktní nastavení pravidel hygieny v oddělené domácnosti. Jediné místo, kde můžu odložit roušku a rukavice, je pracovna, všude jinde v ochranných prostředcích. Můj pracovní stůl se stal koupelnou, jídelnou, lékárnou a dezinfekční stanicí. Manželka test, výsledek negativní. O to víc je nutné doma zajišťovat absolutní sterilitu. Postupně telefonáty: praktik, nefrolog, kardiolog. Zapomněl jsem zmínit, že jsem nemocný a po několika operacích srdce.

Příznaky zatím žádné, normálně pracuju, cítím, mám chuť. Více než kdy jindy ale sleduju všechno, co je o koronaviru dostupné, abych byl připravený na všechny varianty, od průjmu po mozkovou mrtvici.

Druhý den se stále nic nedělo. Ranní hygiena, pracovní proces, žádné příznaky. Pomalu si zvykám na to, že jsem zavřený v místnosti pět krát šest metrů, kam jsme naštěstí pořídili nouzový gauč pro návštěvy. Zjišťuju, jak velkou výhodu mám v podobě francouzského okna a přístupu na oplocenou zahradu. Nezbytný kontakt s doktorem, jinak vše v normě. Začínám pochybovat o tom, že covid je takový nářez, jak všude píšou. Víc než nemoc mě trápí absence kvalitní matrace, kterou máme v ložnici. V jedenáct večer mě nějaký neviditelný trpaslík začíná mydlit kladivem po páteři. Bolest zad, kterou neznám. Marně hledám polohu, v níž by se dalo spát. Většinu noci trávím zběsilým hledáním polohy, pokud spím, tak v polosedě.

Třetí den ráno horečka, třicet devět stupňů. Mám dojem, že se už nezvednu z postele a nikam nedojdu. Taky mám neodolatelnou chuť napsat poslanci Volnému nebo bývalé novinářce Peterkové, co si myslím o jejich postojích. Během hodiny je po všem. Buď zabral acylpyrin, nebo boží vůle. Hygiena, léky, kafe a pracovní proces. Večer repete, z ničeho nic horečka, bolesti, hledání polohy na spaní. Tentokrát nenechávám nic náhodě a beru si prášek na spaní. Mimochodem, i to je špatně. Člověk se může ve spaní udusit.

Čtvrtý den totálně zahleněný, trpajzlík znovu mlátí kladivem do celého těla. Asi nejpřesnější popis je, že člověk se cítí, jako by mu někdo řezal tupou pilou ledvinu. Za dvě a půl hodiny je zase po všem. Acylpyrin, nebo boží vůle. Sedám k počítači, pracuju. Šest hodin se nedělo nic, potom třes rukou, pocení, únava z kategorie „tohle prostě nedám“, nauzea. Prvně za celou dobu jdu odpoledne spát, protože tělo už je naprosto vyčerpané. Zjišťuju, jak daleko od pracovny máme toaletu a koupelnu. Ve skutečnosti čtyři metry, teď mám ale pocit, že je to nejméně kilometr. Večer se probouzím, zanedlouho opět usínám. Tohle bude dlouhých deset dní (ještě).

Pátý den se budím, připraven na všechny popsané stavy, ale neděje se nic. Hygiena, kafe a pracovní proces. Sousedovi říkám do telefonu při každodenním hovoru, začínajícím otázkou „žiješ?“, že mám asi „Roma covid“, protože místo abych ztratil čich, násobně se mi zlepšil. Uzené, které má drahá manželka vařila, aby ulevila svému manželovi toho času ve výkonu trestu (i já stříhám metr), jsem cítil skrze dvě zdi. Cigaretu, kterou kouřil pejskař jdoucí kolem našeho plotu, jsem cítil na dva a půl metru, jako kdyby mi kouřil pod nosem.

Celé dopoledne všechno v naprostém pořádku. Úderem třetí jako včera: nekontrolovatelné pocení, třes rukou a teplota. Místo spaní jsem se šel naložit do vany s horkou vodou, která mi paradoxně udělala moc dobře. Horší to bylo, když jsem se pokoušel z vany vylézt. Absolutně nemožné. Činnost, na kterou člověk normálně potřebuje asi vteřinu, mi trvala tak pět minut, a to nemluvím o snaze se usušit a dojít do pracovny, kde jsem okamžitě usnul. Po dvou hodinách spánku zase všechno jinak. Je mi fajn, vtipkuju.

Šestý den se budím rovnou unavený. Žádný přechodný stav. Všechno mi trvá strašně dlouho a při každém dalším pohybu se mi zdá, že musím bezpodmínečně usnout, pokud s tím hned nepřestanu. Nošení roušky a rukavic mě začíná nehorázně štvát, dezinfekce smrdí po celé koupelně. Vnímám něco, co jsem nazval prostorovou frustrací, jakkoliv jsem zvyklý v pracovně trávit celé dny a někdy i noci. Přijde mi, že se nemůžu ani pořádně nadechnout (a potom vydechnout), protože bych mohl manželku nakazit covidem. Rozhodně mám dneska za to, že mě daleko víc trápí strach o manželku a prostorová frustrace než pár hodin teplot, klepání se a nekončící únava těla. Zvláštní, všude píšou o fyzických projevech, ale o psychickém zvládání covidu jsem se toho moc nedočetl. Jen mě každý straší, že jako kardiak můžu mít velké potíže.

Jedno je ale jisté. Rýmička ani chřipečka to není. Je to (zatím) absolutně nepředvídatelná směsice stavů pohody se stavy horečky (s bolestí celého Bangy) a taky naprostého vyčerpání z čehokoliv, co se zrovna člověk snaží dělat. A to mám fakt lehký průběh, protože co jsem četl od ostatních... (a hlavně slyšel od těch, co tím prošli), je moje verze naprostý čajíček. 
Pokračování za tři, čtyři, pět, sedm nebo deset dnů...