Jak jsem se stal coviďákem: Covid má i „výhody“!

Z jistého úhlu pohledu má Covid (fakt jen pro někoho) jednu nespornou výhodu. Člověk po něm nemá chuť jíst. (Ne) dobrovolně jsem se vrátil k jogurtům a polévkám. Cokoliv ostatního se stalo nemyslitelným.

Pokud máte tu „kliku“ a nemoc dostanete, nemusíte ani nikam chodit. Stačí se podívat na Facebook. Netušil jsem, kolik odborníků na pandemie žije v naší domovině. Tolik biochemiků, imunologů a expertů na různé druhy pandemií jsem v životě neviděl, natož (kolikrát) v jedné diskusi na Facebooku. Kdybych diskuse neviděl, netušil bych, že majitelem Světové zdravotnické organizace je Bill Gates. Ano, ten Bill Gates, který lidem do hlav strká malinké čipy, které jsou schované v odběrových tyčinkách, které ti neřádi zdravotníci cpou nebohým lidem do nosů.

Taky bych nevěděl, že Covid je vlastně celosvětové spiknutí bohatých, kteří chtějí tak nějak přirozeně trošku „pročistit“ lidstvo. Je to podobné, jako když mažete přátele na Facebooku. Nevěděl bych, že Covid roznáší letadla, která krouží nad Brnem. Nevěděl bych, že Covid ve skutečnosti nezabíjí. Zabíjí opatření. Všude. Výsledky testů jsou samozřejmě falešné.

A abych to dál nezdržoval – vakcíny jsou samozřejmě nefunkční, mají za úkol zabíjet lidi. Samozřejmě krom ruského Sputniku. Lidé už konečně prohlédli a jako důkaz všech tvrzení prosím berme video, kde jistá „novinářka“ olizuje kliku. To už je pomalu na flákanec.

(nedělám si legraci, to fakt "experti" na fcb tvrdí)

Sedmý den už jsem byl skutečně na zabití. Začalo mi nehorázně vadit, že jsem zavřený v místnosti, odkud můžu vycházet jen s rouškou a pořád se desinfikovat. Mám hluboký obdiv k lékařům a sestrám, v tomhle pekle být týdny a měsíce, to je fakt na mašli. Neuvěřili byste, jak člověku chybí společné jídlo s partnerem. V mém případě s manželkou. To prostě nenahradí ani hromada filmů, takřka neomezený přístup k herní konzoli, ani dvojice 4k monitorů.

Ze samé deprese z izolace jsem se pustil do úklidu celé pracovny. Výsledek se dostavil prakticky ihned. Po půl hodině práce jsem se stal naprosto nepoužitelným. Malátnost, bolest hlavy, všechno jsem viděl třikrát a připadal jsem si, jako kdybych běžel do Kladna a zpět. Saturace kyslíkem ukázala 84%, jakkoliv jsem test několikrát opakoval. Začal jsem mít tušení blížícího se průšvihu. Ten se naštěstí nekonal, ale stav nouze trval do třech hodin ráno, než jsem konečně usnul.

Popisovat další dny nemá smysl. Všechny vypadaly podobně. Člověk si stále připadá jako ve výkonu trestu (i když zkušenost teda nemám), všechno ho střídavě bolí. Zcela novým prvkem je totální porucha spánku a nechutenství. Jako, chuť na jídlo jsem neměl ani před tím, což přisuzuji nemoci, ale druhá polovina mojí izolace znamenala nemožnost jíst nic jiného, než jogurt nebo polévku. Dva dny z toho jsem nejedl vlastně téměř nic a pořád jsem neměl hlad! Kdybych se dál snažil hubnout (na což momentálně kašlu, bo jsem svých kýžených 16 kg v pohodě dal), budu v ráji.

V ráji už ale člověk není, když pět nocí za sebou nemůže usnout. Ať jsem dělal, co jsem dělal, nezabral jsem. Zkusil jsem všechno. Bylinkové čaje, dechová cvičení, pokoušel jsem se vyprázdnit hlavu (a to je fakt z mého pohledu naprosto kardinální nesmysl, protože moje hlava prostě jede pořád) a nakonec zkusil i prášky na spaní. Nezabralo nic. A nebylo to o tom, že by mě něco bolelo a proto nemohl spát. Usínací reflex přestal z ničeho nic fungovat, i když mi padala víčka. Tři, čtyři hodiny spánku po první i druhé noci ještě snesete, ale po páté už to začíná atakovat katastrofu.

K tomu je totiž nutné připočítat fakt nekončící únavu z čehokoliv, co právě děláte. Na jakoukoliv činnost máte čas od pěti do třiceti minut. Potom nastává stav totálního vyčerpání. Zoufale toužíte po křesle, nebo posteli. Z tohoto pohledu je potom práce u počítače malou výhrou ve sportce. Představa práce v terénu je sci-fi.

Zítra mi končí karanténa, teoreticky bych měl být zdráv. Do ideálního stavu mám ale skutečně daleko. Pokud tedy nějaký další coviďák tvrdí, že je po čemkoliv unavený, věřte mu. Nás coviďáky totiž po nemoci čeká ještě doba POcovidová. A už teď mám tušení, že to fakt taková legrace nebude. Pokud jste měli kliku a nemoc ještě neměli, dělejte všechno proto, abyste jí nedostali. Fakt není o co stát. Je to hnus.