Uklízet netřeba

  Moje maminka razila heslo „uklízet netřeba" a důsledně ho dodržovala. Abyste si nemysleli, že byl u nás nějaký výrazný nepořádek, to zas ne!

 Jen se všude vršily stohy knih, nádobí se nemylo třikrát denně, ale tak obden, oblečení bylo ladně rozmístěno vůkol a mezi tím vším seděla maminka u stolu, luštila křížovku nebo četla detektivku, kouřila jednu za druhou bez ohledu na nás nezletilé děti, pila kafe a nevnímala. Tatínek ležel na gauči, studoval odbornou literaturu, předčítal obzvlášť zajímavé pasáže nahlas a vůbec mu nevadilo, že kolikrát nebyly ani v češtině.

  Jednou za uherský rok se u nás uklízelo. To vypadalo tak, že se v rámci možností všechny věci někam nastrkaly, já jako nejmladší, a tudíž nejméně postižená bolestí zad, se chopila vysavače a bylo uklizeno. Maminka s tatínkem opět zaujali své oblíbené pozice, my se sestrou se rozprostřely kolem nich a všichni jsme si četli. Maminka navíc kouřila. No prostě rodinná idyla. Občas někdo z nás projevil přání zahrát si karty, většinou po nedělním obědě. Přiznám se, že to skoro vždycky napadlo mě, jelikož jsem tím rafinovaně odpoutala pozornost celé rodiny od dřezu plného nádobí a oddálila tak jeho mytí, jež bylo taky mou povinností. To víte, nejmladší chudák to vždycky odnese…

   Maminka dodržovala heslo „uklízet netřeba“ celoročně, tudíž platilo i pro čas vánoční. Pamatuju se například na dobu, kdy sestra studovala v Brně na vysoké a vždycky, když přijela před vánocemi domů, našla nás tři sedět na zemi v obýváku, zahloubané do knih. Už se ani neptala, co to proboha děláme, odložila si kabát a boty a spokojeně zasedla k nám na zem. Bylo jí jasné, že se u nás zahájil předvánoční úklid. To maminka zavelela, že je přece jenom potřeba ten chlívek trochu uklidit, a že se musí začít těmi knížkami. Tak jsme se zvedli, posbírali knihy a odkráčeli do obývacího pokoje, kde byly narvané knihovny. Tam jsme se jali nové přírůstky cpát mezi ty staré, a jelikož byly knížky za sebou ve dvou řadách, bylo nutno přemístit svazky, tu zezadu dopředu, a naopak. A tady byl ten kámen úrazu! Postupně jsme všichni objevili v těch zadních řadách skvosty, které jsme hledali strašně dlouho a nemohli je najít. Tak jsme  usedli na zem mezi hromady knih, četli a zapomněli, že jsme vlastně měli uklízet.

   Někdy po Mikuláši přijela maminčina starší sestra teta Vlasta. Hned ve dveřích si vykasala rukávy, plivla si do dlaní a vrhla se do kuchyně. My se sestrou jsme obrátily oči v sloup a stejně tak tatínek. Maminka ne, protože teta Vlasta jí vždycky pomáhala péct, a to moc dobře. Potíž byla, že tetě pořád něco padalo z rukou a pořád měla nutkání mýt nádobí, takže když  po třech dnech odjela, měli jsme sice napečeno, ale maminčin cvíblmustr servis byl zase o několik kousků tenčí.

   Nakonec jsme všichni spojenými silami a se značným odříkáním jakž takž nastrkali všechny ty knihy, kam se dalo, těch pár kousků co se nevešlo nikam, jsme ladně rozmístili kolem postelí, aby byly po ruce za dlouhých bezesných nocí. Zametli jsme střepy po tetě a vrhli se na vánoční výzdobu. Ta nás všechny moc bavila, neboť jak jsme byli přesvědčeni, výtvarné cítění jsme měli všichni značně vyvinuté. Já jsem vyráběla z barevných papírů nekonečné řetězy a laskaví rodiče trpělivě snášeli moje výtvory všude kam oko dohlédne. Nejvíc jim myslím vadilo, že jsem při tvorbě spotřebovala kvanta lepidla, a to bylo zákonitě všude.  V pubertě mě naštěstí toto umělecké vyjádření opustilo a rodiče si oddechli. Pak jsem se realizovala pomocí přírodních materiálů a výsledky byly sice kvalitnější, nicméně stejně jsme se všichni lepili následkem rozmáchlého používání lepící pasty.

   Pak jsme ještě tak týden před svátky vyštrachali koledy a u starého piána pilně trénovali.  Byli jsme připraveni.

   Když jsem už měla svoji domácnost, řídila jsem se maminčiným heslem, ale přece jen ne tak důsledně jako ona. Když rodiče přijeli  před vánocemi do Prahy, maminka se rozhlédla a pravila: „Teda, holka, ty máš ale naklizeno! Kde se to v tobě vzalo? Já jsem tě to rozhodně neučila!“

   Nevím, měla jsem sice víc uklizeno než moje maminka, ale takovou legraci, jako tehdy, jsem si už nikdy neužila…