Panský kočí – kola se mu točí aneb Seriózní a odborná studie řidičů.

Bydlení na venkově, byť za humny naší matičky Prahy, mělo svá úskalí. Například doprava do zaměstnání.

Jelikož po mně zaměstnavatel vyžadoval, abych při ranní směně byla na svém místě v pět ráno (!) a naopak při odpolední končila o půlnoci, nezbývalo mému drahému zaměstnavateli nic jiného, než mi poskytovat služby taxikářské. Abyste mi nezáviděli; ty poskytuje všem svým zaměstnancům, kteří musí být v tuhle nekřesťanskou dobu v práci. To jen tak na úvod, abyste se opravdu přesvědčili, že mám dostatek podkladů, za ty roky služby divákovi, pro odborné pojednání o řidičích, jimž jsem sedala do auta a na něž jsem byla v dané chvíli odkázaná.

Velmi výraznou postavou mezi řidiči byl takzvaný Boxer. To byl chlapík, který dělal čest své přezdívce. Jednak opravdu kdysi boxoval za Uhelné sklady, kde navíc rozvážel uhlí, jednak tak vypadal. Navíc mu na zrcátku visely malé boxerské rukavičky. Tento Boxer mě vozil svého času nejvíc. To víte, já jsem byla pro takové řidiče rito a šla jedna řeč, že si mě Boxer vyboxoval. Ovšem jako řidič Boxer za moc nestál. Zapomínal při změně směru na světelné znamení a hlavně byl nepřítelem zimních pneumatik. „Pani, profesionál to má v nohách, ten nepotřebuje zimní gumy,“ oznámil mi jednou v zimě. Místo silnice byla skluzavka a já s hrůzou sledovala, jak naše brzdná dráha je dvojnásobná než u ostatních aut. Taky často boural, ale naštěstí jsem já u toho nikdy nebyla. Boxer se mi taky svěřoval se svými milostnými zážitky, kterých bylo víc než dost, až jednou prozradil, že to jsou všechno známosti na inzerát.

Pak mě taky vozil Rybář. Na toho jsem si musela tak trochu zvyknout, ale vzhledem k tomu, že mi několikrát věnoval ulovenou rybu, odpustila jsem mu jeho familiérní povykování: „Hej, Ušáková, jak se máte?“ sotva mě spatřil. Ten taky celou cestu nezavřel pusu a já se tak dozvěděla všechno o jeho mladé přítelkyni, o jeho starém psovi a jeho pohnutém mládí.

Pak mě párkrát vezl Tramvaják. Ten, když mě vezl poprvé, prakticky neznal Prahu a dalo dost práce mu vysvětlit, jak se dostat do naší vesnice, když netušil, kde je Bulovka, o Kobylisích ani nemluvě. V potu tváře jsme se ocitli po mnohém bloudění na konečné v Kobylisích, a tu se mu rozbřesklo. „Pani,“ zvolal, „to ste měla říct hned, že je to konečná devítky, s tou jsem eště minulej tejden jezdil!“ Jak mu ovšem vysvětlit, že koleje devítky vedou úplně jinými končinami, a já navíc netušila, že mám tu čest jet s řidičem tramvaje?

Pak mě taky vozil Frajer. Ten měl sice navigaci, a i když mě vezl několikrát, přesto vždycky bloudil. Jednou mě dovezl až do Kralup. Jeho navigace na něj hulákala doleva, doleva, já jsem přizvukovala, a přesto neposlechl. Taky v naší vsi ve smrtících serpentinách jel vždycky jak mistr světa Formule jedna, já se loučila se životem a probrala se až při jeho poznámce: „Tentokrát to bylo vo fous!“

Řidiči u taxislužby, co nás vozili, se často měnili. Nemohla jsem dlouho pochopit, že někteří řidiči naprosto neznají Prahu. Pak mi jeden z nich vysvětlil, že jsou takzvaná smluvní přeprava, a tudíž nemusejí mít taxíkářské zkoušky nebo licenci nebo co.

Největší chvíle hrůzy jsem zažila při otřesné jízdě s přízrakem, jenž neměl zuby, zato měl brejle jak jogurty a zásadně nedržel volant. V životě jsem neviděla, aby řidič držel volant pouze ležérně opřeným předloktím levé ruky, zatímco pravou nesundal ze šaltrpáky. Navíc jel tou největší rychlostí, jakou jsem v nočních ulicích zažila. Ostatní osazenstvo auta žádalo vystoupit na nejbližší zastávce tramvaje, přestože tam už žádná nejela. Když jsem osaměla s tímto šílencem, poprosila jsem ho roztřeseným hláskem, jestli by mohl jet pomaleji. Odvětil, že teda trochu ubere, že si na to stěžují všichni. „Ale když jedu sám, pani, to je teprv jízda!“cenil na mě bezzubé dásně. Druhý den mě ostatní tři pasažéři spontánně vyhledali a oddechli si, když mě spatřili sice zelenou, leč živou.

Jeden mladík byl zase zuřivý telefonista. Vezl mě několikrát a já byla nucena poslouchat tokání s kolouškem, pusinkou a beruškou, což byla jedna a ta samá dáma, zřejmě naprosto neschopná jakékoliv triviální činnosti bez konzultace se svým medvídkem. Předpokládala jsem, že koloušek je sotva dětským střevíčkům odrostlý, ale opak byl pravdou. Medvídek mi hrdě sdělil, že jeho pusinka je o deset let starší. S dusnou erotickou atmosférou v autě mě smiřovalo jen to, že mladík byl perfektní řidič.

Ovšem i mezi těmito exoty se našli taky příjemní řidiči, s nimiž byla radost jezdit. Tak třeba mě jednou vezl sympaťák, se kterým jsem si povídala o filmech a knížkách, a který potřeboval až v naší ulici prozradit, který baráček je ten můj. Přitom tím směrem nikdy nejel, a když jsem ho chválila, podíval se na mě udiveně a podotkl, že se přece kouknul do mapy, než mě naložil. Bohužel mě vezl jenom jednou, pak se asi uplatnil v nějakém lepším zaměstnání.

Pak vzpomínám na mladíka, co se den předtím vrátil z dvouletého pobytu v Londýně, kde si taky udělal řidičák. Navíc nebyl Pražák, ale bydlel v Karlových Varech. Tomu dělalo největší potíže udržet se ve správném pruhu, ale zase mi krásně vyprávěl o Londýně. Tak ten mě vezl taky jenom jednou. Pak si asi taky našel zajímavější místo.

Měla jsem několik oblíbených řidičů, se kterými jsem se nebála, a ještě si s nimi popovídala. S jedním jsem konzultovala rekonstrukci baráčku, s jiným zase probírala houby a dovolené. Jeden řidič se vždycky zajímal o moje sborové zpívání.

Je to jako v životě. Na jednoho bezva chlápka máte tři magory. Tak to vidíte, žádná odborná studie mi z toho nakonec nevyšla. S řidiči je to jako v jiných profesích. Protože jsme jen lidi. Průměrní, lemplové, chytří, pracovití, všude je to stejné.

Dnes bydlím v Praze a žádné řidiče nepotřebuju. Jezdím veřejnou dopravou a v ní je zakázáno mluvit s řidiči.