Ty neumíš hrát šachy??

V divadle se pohybuji veskrze mezi mladými, a jsem tomu ráda. Někdy si dělají z nebohé stařenky srandu, případně nechápou, že neumím hrát šachy.

Do mého života vstoupila prkna, co znamenají svět. Jsem tam sice pouhým článkem řetězu, jenž zajišťuje, aby měli herci co na sebe, měli potřebné rekvizity, a aby byli na jevišti ve správnou dobu. Prostě jsem třetí sezónu garderobiérka, rekvizitářka a inspicientka, taková 3v1.

Mladí herci jsou jako moje děti, případně vnoučata. Za ty tři sezóny jsem si některé z nich tak oblíbila, že k nim chovám mateřské potažmo babičkovské city. Ti, kteří hrají v našem divadle, jsou šikovní, milí a nenajdete mezi nimi primadonu.

Udivují mě nejen svým hereckým talentem, ten je jaksi při tomto povolání nutností, ale i, na rozdíl ode mě, jazykovým vybavením. Angličtina, francouzština, němčina, polština… já vím, že je to pro ně mnohem jednodušší, než pro moji generaci, ale stejně…

Někteří z mladých herců mají i druhé zaměstnání; zdravotní klauni, asistenti nemocných, vedou různé kroužky, pracují v kavárnách, dokonce jezdí v noci taxíkem, případně montují solární panely. Ne všechny herce herectví uživí.

Moje generace je pro mnohé z nich velkou neznámou. Nevědí, ani vlastně nemůžou vědět, jací jsme byli my, když nám bylo jako jim.

Jsme pro ně fosílií stejně jako třeba… telefon se sluchátkem.

V našem divadle hrajeme – mimo jiné - Čapkovu Matku, a v ní se to mladými herci jen hemží, protože Matka má rovnou pět synů.

Když vytahám a rozmístím v hereckých šatnách kostýmy, jdu chystat rekvizity. Kromě jiných rekvizit v téhle hře hrají důležitou roli i šachy. Pokaždé musím na šachovnici rozestavit figurky, a pokaždé tak, jak je podle scénáře rozehraná partie.

Mám správné rozestavění vyfocené v mobilu, a figurky stavím podle fotky.

„Ty neumíš hrát šachy?“ otázal se Zdeněk, nejmladší z herců, co hrají syny. Stál za mnou a nevěřícně koukal, jak studuju fotku a podle ní figurky stavím.

„Neumím.“

„Jak, neumíš? Přece je musíš umět, každej je umí.“

„A ty je umíš?“

„Jasně že jo,“ Zdeněk kroutil hlavou, „ale ty je přece taky musíš umět, všichni tvýho věku je uměj.“

„No… já je neumím a myslím, že i dost mejch vrstevníků je taky neumí. Proč myslíš, že je musíme umět?“

„Co byste tehdy dělali? Internet nebyl, mobily nebyly, šachy jsou bezva a nic jinýho jste neměli, ještě tak knížky.“

Zdeněk je chytrý dvacetiletý kluk, co umí šachy, několik jazyků a ještě je nadaný herec, co má talentu za dva. Chtěla bych vědět, až jemu bude tolik co je dnes mně, co nebude umět on. Pokrok nezastavíš, ale šachy jsou vlastně nadčasové. Učit se je přesto už nebudu, jsem nejen stará, ale taky líná.

Moje třetí divadelní sezóna v červnu skončí a já už teď vím, že je poslední. Přece jenom je to sice práce krásná, ale moje záda protestují.

Divadlu ale nedám košem, jen se stanu, považte, inspektorkou hlediště! To je vznešený titul obyčené uvaděčky. Už nebudu tahat kostýmy a rekvizity, ani hlídat začátky jednání. Budu sedět na židli a koukat se s diváky na představení.