Fučík, padouch nebo hrdina? Spíš to první

Komunistickými ideology vymyšlený obraz se zhroutil jak domeček z karet. Julius Fučík, který se narodil 23. února 1903 před 120 lety, byl podle všeho vědomým spolupracovníkem gestapa a nikoliv hrdinou protinacistického odboje. 

Průměrný novinář, lhář, rudý ideolog, sukničkář, rádoby odbojář a nakonec zbabělec a zrádce, to vše sedí na Julia Fučíka. Existuje několik na sobě nezávislých výpovědí, která uvádějí, že Fučík po zatčení udal německé tajné policii – gestapu spolupracovníky z odboje a mluvil víc, než bylo únosné. Jeho odbojová činnost byla poměrně krátká. Začala až v červenci 1941 a skončila v dubnu příštího roku. Po dobu trvání paktu Molotov – Ribbentrop se Fučík akorát tak bavil se svými milenkami v pražských barech a kavárnách, okupantů si nevšímal, zatímco jiní jako Ferdinand Peroutka už byli vězněni nacisty.

Fučík napsal zprávu pro Gestapo

Klíčové svědectví poskytuje kniha Ve znamení Temna s podtitulkem Sovětská špionážní a podvratná činnost proti Československu v letech 1918 – 1969. Tu napsal spisovatel Jan Beneš s Františkem Augustem, důstojníkem státní bezpečnosti, který po srpnu 1968 defektoval (přeběhl) s mnohými cennými informacemi na Západ. Přiznám se, že o Františku Augustovi jsem toho moc nezjistil, ale chápu, že takový člověk neměl zájem na sebe upozorňovat a spisovatel Jan Beneš je zárukou, že se nejedná o vymyšlenou záležitost. Fučík zde dostává pořádné kapky. Na straně 109 se píše. „V dubnu 1942 byl zatčen komunistický novinář Julius Fučík, který se ve 2. ilegálním ÚV staral o vydávání stranického tisku. Krátce po svém zatčení sepsal Fučík pro Gestapo šedesátistránkovou zprávu, ve které popsal systém podzemní organizace KSČ s uvedením mnoha jmen. Potom Fučík pomáhal členu protikomunistického oddělení pražského gestapa Böhmovi odhalovat další členy komunistického podzemí. Když byla jeho použitelnost v této službě vyčerpána, Gestapo ho nechalo popravit.“ Kvůli Fučíkově upovídanosti byla zatčena třeba vdova po jeho spolustraníkovi Kurtu Konradovi.

Spolupráci Julia Fučíka s gestapem potvrdili nezávisle na sobě při výsleších u čs. policejních vyšetřovatelů dva agenti Gestapa Johan Siebert a Rudolf Nachtmann. „Spolupracoval s komisařem Gestapa Josefem Böhmem a zrazoval své přátele z komunistického odboje a intelektuálních kruhů,“ potvrdil Siebert. Jistý doktor Johanis, který za okupace varoval své přátele před Fučíkem a informoval je o jeho spolupráci s Gestapem, údajně spáchal po válce sebevraždu.

Dcera spisovatele Vladislava Vančury chtěla v roce 1968 poslat svědectví redakci Listů o tom, že za smrt jejího otce může Julius Fučík. Než to stihla, údajně zemřela na infarkt a rukopis se záhadně ztratil.

Komisař Gestapa Josef Böhm byl po válce zatčen Američany v jejich německé okupační zóně, předán čs. úřadům a hned v Plzni jej vyslechl tamní policejní ředitel JUDr. Josef Meiner. Gestapák již tehdy vypovídal o Juliu Fučíkovi. Jakmile se však ministerstvo vnitra vedené komunistou Václavem Noskem dozvědělo o Böhmově přítomnosti v Československu, poslalo pro něj vyšetřovatele státní bezpečnosti majora Bedřicha Pokorného, který dotyčného převezl do Prahy a rovněž zabavil výslechové dokumenty. Ty se také nějak záhadně ztratily a Böhm byl na jaře roku 1947 popraven.

Fanatický komunista, který kryl Stalinovy zločiny

Bigotní soudruh Fučík sprostě lhal ve svých pracích o Sovětském svazu dvacátých a třicátých let minulého století, když nehorázně zamlčoval hrůzy stalinismu včetně Stalinem uměle vyvolaného hladomoru, při kterém zemřely miliony lidí. Za to si to s ním právem vyřídily dvě prvorepublikové literární hvězdy - Ferdinand Peroutka o něm napsal, že je příkladná nula a Karel Čapek ho v Přítomnosti nazval drzým lhářem. Fučík oběma zmíněným pánům nesahal ani po kotníky.

Ve výborné publikaci Ferdinand Peroutka pozdější život (1939 – 1978) autor Pavel Kosatík přibližuje pozdější vystoupení novinářské osobnosti v rádiu Svobodná Evropa. Ta upozornila na fakt, že Fučíkovu legendu bourá nejvíc to, že vězňové na Pankráci v roce 1943 vyklepávali na zeď morseovkou varování „pozor na Fučíka.“ Znamenalo to jediné, bacha na něj, donáší náckům. Mnohým lidem, kteří na vlastní kůži zažili nacistické věznice a koncentráky, bylo divné, že se Fučík mohl volně pohybovat po pankrácké věznici a s komisařem Böhmem opakovaně vyjížděl za zábavou do pražských restaurací.

Rovněž manželka jedné z legend Pražského jara v osmašedesátém Františka Kriegela Riva Kriegelová, která byla zatčena gestapem spolu s Fučíkem, v dokumentu České televize natočeném režisérkou Helenou Třeštíkovou uvedla. že Fučík mluvil, tedy správněji udával. A také mu vytkla zbabělost při zatýkání. Pravdou totiž je, že Fučík v situaci, kdy byl přistižen gestapem v bytě manželů Jelínkových na Pankráci 24. dubna 1942, se vzdal nacistům bez boje, přestože u sebe měl dvě pistole. Přitom nepsaný zákon odbojářům nařizoval bojovat do poslední chvíle, jak jen to bude možné. On však obě pistole schoval do postele a dokonce je odmítl vydat Mirkovi Klecanovi, který se bránit chtěl. Ano, to byl ten Mirek Klecan, o kterém Fučík ve své Reportáži psané na oprátce píše, že zradil a na gestapu vypovídal.

Na gestapo Fučík nakonec nevyzrál

To však na základě této události zpochybňuje profesor Václav Černý v II. díle své stěžejní knihy Paměti 1938 – 1945 s podtitulem Křik koruny české. Podle něj mluvil Fučík a nikoliv Klecan. V následujícím III. díle Pamětí obsahující roky 1945 – 1972 pak o Fučíkovi napsal.

„A závěrem dnes jen ještě tuto poznámku analytika, tentokrát psychologického, jenž se truchlivým případem J. F. ve svých úvahách dlouze a dlouho zabýval a sklíčeně váhal: to se přece samo sebou rozumí, že Julius Fučík k vítězství nacismu dopomáhat nechtěl! Ale byl odchován stalinismem, ve své poloze a rozměrech jeden z nejdokonalejších odlukových plodů ducha stalinismu. Stalin roku 1939 uzavřel s Hitlerem smlouvu o přátelství, aby získal odklad a s tajným úmyslem pohltit ho nakonec po dobrém nebo po zlém, vydal mu nakonec i německé soudruhy, uprchlé do SSSR. Fučík se v nouzi a aby získal odklad, cítil oprávněn a dost obratný k tomu, aby ho napodobil. Byl to, morálně vzato, stalinský postup. Uzavřel se svými vězniteli dohodu stalinskou. Jenomže také dohody uzavírané nacisty byly zásadně dohodami stalinskými. Julius Fučík byl svým způsobem tragickou obětí svého Vzoru.“

Čili podle výkladu profesora Černého Fučík udával Gestapu pro to, aby přežil, a tomu přizpůsobil vše. Nezastavil se ani před zradou svých kamarádů. Já v tuto verzi to věřím. On to byl docela obyčejný floutek užívající si života a žádný hrdina. Zkoušel hrát s nacisty vabank a ten mu nevyšel. Nemyslím si, jak se v devadesátých letech objevilo na veřejnosti, že se Fučíkova poprava ve skutečnosti nekonala, a on po válce žil někde v jižní Americe, kam jej za zásluhy poslali nacisté. To ne, oni ho skutečně nechali popravit, protože jim řekl vše, co chtěli slyšet, a k ničemu jim pak už nebyl.

Jako vzor hrdinství určitě neobstál. Těžko říci, proč byl po válce postaven na onen komunistický piedestal předního hrdiny protinacistického odboje? Prý na něm měl původně stanout nacisty též popravený Vladislav Vančura. Jenomže on byl plešatý a žádný krasavec. A tak toto místo zaujal fešák Julek.