Němci dali Čechům vyspělejší civilizaci a vyšší životní úroveň

To je zkrátka fakt. Němečtí kolonisté u nás ve 13. století zakládali města a zároveň zaváděli vyspělejší technologické postupy. Následovala staletí prospěšného soužití Čechů s Němci, nebyla jen II. světová válka a odsun.

„Jsme-li v schopnosti hospodářské a průmyslové, jsme-li v administrativě, kázni a pracovitosti dále, než ostatní národové východní, děkujeme za to především výchově německé,“ uvedl zcela přesně jeden z nejvýznamnějších českých historiků všech dob profesor Josef Pekař. Češi opravdu vděčí Němcům za to, že jim pomohli dostat se mezi vyspělé evropské národy, což vedlo k lepší kvalitě života a vyšší životní úrovni.

Trvalé německé osídlení začalo v českých zemích ve 13. století, kdy k nám přicházeli na pozvání českých králů němečtí kolonisté, kteří u nás zakládali města, zaváděli vyspělejší postupy v řemeslné výrobě i v zemědělství, přinesli sebou funkční právní systémy, a celkově civilizačně pozvedli země Koruny české. Příchod Němců v té době také historici označují jako vekou německou kolonizaci. Od té doby v našich zemích žili vedle sebe Češi a Němci.

Je ovšem fakt, že Němci k nám vyspělejší západní civilizační kulturu zprostředkovali, protože oni ji zase převzali z jiných zemí. Nicméně jejich zásluhou se dostala k nám.

Sídliště městského typu u nás existovala sice už dříve, teprve Němci jim však dali určitý řád, právní systémy, kterými se řídila a spravovala. Rozšířené mezi českými, moravskými a slezskými městy byla práva norimberská a magdeburská označena podle místa původu. Města ať založením královského nebo šlechtického se stala centrem obchodu a řemesel a byla významným daňovým příjmem svých vlastníků.

Němečtí kolonizátoři také osídlovali těžko přístupná území pohraničních hor a dále přicházeli jako náhrada za obyvatelstvo, které vymřelo vinou válečných konfliktů (husitské bouře, třicetiletá válka atd.) nebo epidemií morových ran.

Němci byli v českých zemních úspěšní v mnoha oborech, například ve sklářství, těžbě nerostů či v textilním průmyslu. Nutno říci, že až do vzniku nacionalismu v 19. století se považovali za poddané českého krále a německy mluvící obyvatele Zemí koruny české, nevolali po odtržení území a byli loajální. Němci se k nám dostávali rovněž sňatky s místními obyvateli.

Ve středověku a též v raném novověku byla rozhodující příslušnost člověka ke společenské skupině a jeho původ. Jestli patřil k šlechtě, měšťanům nebo poddaným. Bylo běžné že, čeští šlechtici se vzájemně ženili a vdávali s německými. Tak například první tři manželky Viléma z Rožmberka byly Němky. Kateřina Brunšvická, Žofie Braniborská a Anna Marie Bádenská. Rovněž stavovské povstání v letech 1618 – 1620 bylo společným česko-německým dílem vzbouřených Stavů. Ovšem Češi a Němci postupovali svorně i na katolické straně. Čeští šlechtici se pak uplatňovali i v nejvyšších postech Habsburského soustátí. Stejně tak nebyl rozdíl mezi českými a německými měšťany. Rovněž tak poddaní obou národností měli srovnatelný úděl. Německý sedlák na tom byl hůř než český rytíř a samozřejmě i naopak.

Zlom přineslo teprve 19. století, kdy začaly převládat nacionální tendence a důraz se kladl na společný etnický původ a jazyk. Mezi Čechy a Němci se prohlubovaly rozpory, které byly někdy až směšné, když si například obě strany vytýkaly vystoupení tělocvičných spolků. Na druhé straně i tato doba měla svá pozitiva spočívající ve vzájemném soutěžení ve všech oblastech lidské činnosti, v hospodářství, architektuře, stavitelství, kultuře, umění, sportu atd. To prospívalo Čechům i Němcům a vedlo je to k lepším výkonům. To byly jasné plusy vzájemného soužití.

V podstatě se dá říci, že národnostní třenice se vyhrotily teprve v polovině 19. století a trvaly dalších sto let. Soužití Čechů a Němců pak skončilo v roce 1945. Daleko větší díl viny na tom mají Němci a odsun německého obyvatelstva po II. světové válce z českých zemí byl důsledkem zločinů spáchaných nacisty na českém národě. Na druhé straně je nutné konstatovat fakt, že nás společensky a především ekonomicky silně poškodil. Navíc princip uplatňování kolektivní viny je obecně nepřijatelný.

Zdroje:

Dějiny zemí Koruny české I., Petr Čornej a kolektiv, nakladatelství Paseka, Praha 2021

O smysl českých dějin, Josef Pekař, nakladatelství Dauphin, Praha 2012

Češi v dějinách nové doby, Podiven, nakladatelství Rozmluvy, Praha 1991