Zápisky z cesty - část 3. z Katalánska do Valencie

Nad pobřežím se převalují mraky a déšť je cítit ve vzduchu. Vítr se otočil a teď fouká přímo od Pyrenejí a citelně se ochlazuje.

Vedle nás zaparkovala francouzská rodina se dvěma dětmi, mladší Lili je jen o chlup starší než Odínek a ačkoliv je na rozdíl od něho nemluvná, hned jsou spolu a vypadá to, že si rozumí.

Dopoledne si vyjdeme nad Port Lligat k bývalému větrnému mlýnu. Odpolední výlet do Cadaques už však končí dešťovou sprchou.

Nedělní ráno je ještě chladnější. Francouzi odjíždějí, protože je dětem zima. Přes noc vedle nás zaparkovala ještě česká dodávka. Pracují tu na vinicích a chtěli si na neděli vyjet k nedalekému jezeru, černý mrak co visí nad poloostrovem, je ale odradil. Po chvíli rozhodování se vzdáváme výletu k poustevně na protější straně zálivu a balíme. Ještě zastavíme na lehkou koupel u jezera Can Ponac a pak už pokračujeme dál na jih.

Máme za sebou něco přes 1800km a po natankování prémiového paliva u Repsolu už konečně teče nafta přes filtr bez problémů. Objíždíme Barcelonu, moji odvěkou noční můru, velkým obloukem. Během cesty nás provázejí prudké přeháňky a nic nenasvědčuje tomu, že by byla šance černým dešťovým mrakům ujet. Jak se však vzdalujeme vysokým horám na severu, teplota stupínek po stupínku stoupá, což je velké plus. Přejíždíme Ebro a pomalu se stmívá. Ještě pár kilometrů a budeme projíždět okolo přírodního parku Serra d´Irta, což je ideální místo pro zastávku. U městečka Alcossebre se přes nově vystavěné čtvrtě dá projet k majáku na jižním cípu parku. Klidné místo na spaní i celkem dobré výchozí místo pro pěší výlety po parku. Na nebi ani hvězdička, vítr fičí a téměř dvoumetrové vlny se tříští o útesy pod majákem.

Je pondělí. Vítr neustává a každou chvíli se přežene lijavec. Vlny se rozbíjejí o skalnaté pobřeží a moře si občas odplivne až na paseo maritimo. Vzduch je prosycený slanou vodou. Odínkovi se to líbí a vůbec se burácejícího živlu nebojí. Se zaujetím sleduje vlny a kdyby jme ho co chvíli nevraceli zpátky, asi by si hrál přímo v moři.

S hrůzou zjišťujeme, že se opět připomněl starý známý problém se střechou. Protože je uprostřed mírně prohnutá, tak pokud auto stojí na rovině, voda místo aby odtékala ze střechy žlábkem dolů, hromadí se v půlce střechy a vytváří kaluž. Jakmile voda přeteče přes ochrannou gumu spoje, která již dávno netěsní, teče spojem přímo do auta. Padlo na to již několik tub silikonu a padne asi další. Horší je však to, že než jsme vodu v autě zjistili, je kompletně promočený kapsář s Odínkovým oblečením a vlhká matrace. Nezbývá než přeparkovat aby bylo auto trochu nakloněné a voda mohla odtékat. Opět zatápíme, abychom se zbavili nepříjemného vlhka. Na obloze se ukázala nádherná sytá duha, od pohoří až k moři.

Ráno je vše jasnější a barevnější. Obloha se vyjasnila, sluníčko hřeje a všechno voní jarem. Rozvěšujeme navlhlé oblečení po vonících borovicích a vysouším louži na střeše, abych pod gumu vtlačil další tubu silikonu.

Po obědě promažeme kola, která jsou ještě zastříkaná posypovou solí ze severu a vypadají jako by ležela rok někde v příkopě a vyrážíme podél pobřeží přes městečko Alcossebre k malé osadě Torrenostra.

Městečko Alcossebre má významnou hydrogeologickou zajímavost. Přímo na pláži, která se díky tomuto jevu jmenuje Pláž pramenů, vyvěrá sladká voda. Další prameny vyvěrají přímo na mořském dně. Prameny jsou několik tisíc let na stejném místě, ale moře za tu dobu v důsledku zvednutí hladiny ukrojilo břeh o několik desítek metrů. Je úžasné sledovat, jak po celé pláži se objevují větší, či menší bublající tůňky sladké vody.

Za městem, v osadě Capicorb, projíždíme kolem ústí řeky Riu de les Coves. Po lijácích je na několika místech silnice uzavřená a bagry odklízejí nánosy kamení a písku. Na několika místech vlny strhly i betonový okraj cesty.

Někde na těchto plážích okolo Capicorbu se prý v polovině 18.století zjevil duchovnímu Bartolomé Conesovi z nedalekého městečka Alcalá de Xivert svatý Antonín Paduánský a na památku zde o desetiletí později nechal Gabriel Ebrí, vystavět kapličku zasvěcenou tomuto patronu města.

Míjíme několik zpustlých mandarinkových sadů a ruiny starého přístavního překladiště a přijíždíme do osady Torrenostra, která je součástí městečka Torreblanca. Strážní věž, podle které tato osada nese název (Torre= věž) nalézáme až na samém konci městečka, které je směsicí přestavěných původních domků a novější výstavby sezónních apartmánů. Krčí se chudinka mezi vší tou směsicí ani nedutá.

Ještě se zastavíme u mokřadů, které obklopují osadu a táhnou se na jih až k letovisku Oropesa, kde bylo vybudováno několik pozorovatelen vodních ptáků. Dalo by se zde strávit hodiny, ale vyjíždíme zpět, protože se sluníčko sklání k obzoru a začíná se ochlazovat. Nejvyšší čas na návrat.