Proč slavíme nový rok právě tuto noc

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč miliony lidí na celém světě se mnohdy dlouhou dobu připravují na jeden okamžik, aby ho povýšili na nejslavnější chvíli celého roku?

Čím si tento den zasloužil, že je uctíván jako první den v roce a stal se tak svátkem, který slaví vůbec nejvíc lidí na celém světě.

            Také jsem kdysi v tento den propadal bujarým oslavám, protože se to tak zkrátka dělá. Pak jsem se ale začal ptát lidí kolem sebe, proč se vlastně tak radujeme a všichni se na mě dívali jako na blázna. „Je přece nový rok!“

Jako student antropologie jsem poznal spoustu různých kultur, ale v žádné jsem nenašel nic podobného. Ke každému obřadu či svátku se vždy vztahuje nějaká událost nebo alespoň legenda a každý aktér takové oslavy ji dobře zná. Jednoduše tedy ví, co vlastně slaví. Náš nový rok je v tomto směru naprostým unikátem. Drtivá většina aktérů této největší světové oslavy neví o vzniku tohoto svátku vůbec nic.

Chceme-li znát odpověď, musíme se vrátit do staré římské říše, kde naše Západní kultura má své kořeny. Římané ještě v době před svým zlatým věkem rozdělili rok do deseti období, která zřejmě neměla s měsíčními cykly nic společného. Rok začínal obdobím, které bylo pojmenováno po bohu války Martovi - march, a začínalo logicky jarní rovnodenností. Další období byla pojmenována jednoduše latinskými číslovkami, a tak se do dnešního kalendáře dostal i December, november, september atd. Tento kalendář ale vůbec nevycházel. Bylo nutné se vypořádat s tou prokletou čtvrtinou dne, o kterou se Země kolem slunce točí špatně, jako by si mrška ani neuvědomovala, že to neodpovídá jejímu otáčení kolem své vlastní osy, čímž nadělala tak všem tvůrcům kalendářů zmatek v hlavě.

Jak to tedy bylo dále? Po Romulovi, který založil Řím, přišel Numa Pompilius. Ten byl postaven před těžký úkol, a sice vytvořit fungující římskou společnost. A když došlo na fungující úřad, muselo dojít i na fungující kalendář. Měsíce tedy zkrátil a přidal další dva, které postavil mezi march a december. Možná, že už práve on chtěl učinit první den roku tyto „své“ měsíce, protože první z nich nazval january – po bohu Jánovi. Ten byl bohem vrat, dveří, vchodů, ale také začátků a konců. Některé prameny se zmiňují o tom, že Římané prvního dne january uctívali boha Jána, ale tak rychlé to vůbec nebylo. Jánus byl totiž uctíván při narozeních, svatbách a také žních a v období vysazování plodin. Podivný zimní měsíc, který byl po něm pojmenovaný, s tím tedy neměl co do činění.

Vraťme se ale zpět k reformám Numa Pompília. Ač s kalendářem pěkně zatočil, prokleté nadbytečné čtvrtky dne se stejně nezbavil. Vytvořil tedy ještě jeden měsíc, který nazval intercalaris, jehož počet dní byl pohyblivý. Kalendář tedy fungoval, ovšem ztratil se pevný den, který by byl ten první a byl nutný pro začátek tzv. konzulárního roku – tedy roku, kterým se řídili úředníci. Období nepravidelných roků muselo jistě nahrávat korupci, protože takový konzul do své funkce nastupoval v den, který si sám uznal za vhodný a tento zmatek trval překvapivě dlouho. Vydržel až do poslední třetiny třetího století před naším letopočtem, kdy byl jako první den v konzulárním roce uzákoněn 15 den měsíce march, a tedy nástup konzulů do úřadu byl konečně právně stanoven.

 S další reformou přišel konzul Manio Acilio Glabrión v roce 191 př.n.l. A teď pozor, protože tento člověk stojí za vší tou dnešní hysterií. Vydal totiž zákon, který se podle něj nazývá lex acilia, a mimo to že ruší cykly systému přestupných roků, zavádí první den měsíce january jako první den v konzulárním roce. Od té doby tedy prvního ledna konzulové nastupovali do úřadu a začal se psát za datem nový rok. Konzulové však nemohli přijít o oslavy, které nové uvedení do jejich funkce po léta doprovázely, a tak se jásalo! A jásalo se stále. Nic na tom nezměnil ani sám velký César, který provedl další reformy kalendáře do podoby, kterou již známe my, a na jeho počest ho nazýváme kalendářem juliánským. A jásalo se, i když už žádní konzulové do funkcí nenastupovali a bývalé římské kolonie měly vlastní společenskou strukturu.

V šestém století Ioannes Catellinus, známý jako papež Jan III. byl tímto bezdůvodným jásotem natolik rozhořčen, že z postu hlavy církve tyto oslavy zakázal a vyměřil za porušení zákazu tvrdé tresty. Nešvar se prý týkal zvláště území Gálie. To, že místní křesťané byli chladní ke křesťanským svátkům, bylo zlé, ale že mimo své pohanské svátky slavili i jakýsi první január – to bylo vskutku nehorázné!

Úřednický svátek žil dál navzdory všem zákazům, a tak byla tato otázka nadnesena dokonce na druhém koncilu v Torsu v roce 567. Koncil reagoval na tuto znepokojivou skutečnost zavedením tzv. oktávy Narození Páně. Osm dní po narození Krista následovalo osm svátků vztahujících se ke Kristovu narození a poslední z nich připadal právě na první leden. Byl to osmý den po narození, kdy byl Kristus podle židovské tradice obřezán a přijal jméno Ježíš. Tak byla katolická církev spokojena a první leden se slavil dál. Svátek obřezání Páně byl církví oficiálně zrušen až v roce 1960, kdy byl první leden prohlášen za památku Matky Boží (liturgický svátek předcházející oktávě Narození Páně) a zároveň připomínka, že tento den dostal Kristus jméno Ježíš.

            První leden je tedy svátkem, který pravděpodobně slaví společně nejvíce lidí celého světa a zároveň svátek, který má nejbanálnější základ. Možná právě banalita jeho podstaty je tou silou, která mu dává přežít i v době globální kultury bez společných kořenů. Zatímco většina svátků upadá, Nový rok stále nabývá na velkoleposti. Tak si tak říkám: To by měli římští konzulové radost – tisíce let slávy!