Zápisky z cesty - část 13. Velikonoční týden na samém jihu Evropy

Je pátek před květnou nedělí. Sjíždíme lesem větrných elektráren do města Tarifa, které někteří nazývají pueblo blanco, čili bílé město. V tuto roční dobu, kdy všechny barvy jsou tak nějak sytější,

bílou skvrnu mezi zelenou pastvin a modří moře, snad ani jinak nazvat nejde.

V pátek ráno jsme konečně zvedli kotvy a s krátkou zastávkou na natankování levné nafty v Gibraltaru, vyjeli přes průsmyk El Cuartón k nejjižnějšímu městu Evropy. Přivítal nás silný vítr, který je pro město Tarifa denním chlebem. Říká se, že v Tárifě je bezvětří jen tři dny v roce, ale pokud se někoho místního zeptáte, kdy byl takový den naposled, nevzpomene si. Již párkrát jsem slyšel v Andalusii frázičku "v Tarifě není vítr!", ve chvíli, kdy Čech by nejspíše řekl "no to mě podržte!". Vítr, teplé klima a kilometry písečných pláží na břehu Atlantiku, dělá z města Tarifa ráj všech surfařů, kitesurfařů, windsurfařů a všech, co ke svému sportu potřebují vítr, vlny a teplo.

Parkujeme kousek od centra města, kde už je zaparkováno desítky camperů, některé evidentně již dlouhou dobu. Vítr je dnes neobyčejně silný a tak velkým obloukem obcházíme pláž, abychom se vyhnuli písečné masáži. Večerní procházka po starém městě, jehož uličky jsou "větrotěsně" stavěné, je mnohem příjemnější. Tarifa leží od marockých břehů jen několik kilometrů a berberbeři se zde vylodili pod vedením Tarifa Abu Zara jako předvoj, již rok před Tarikovým vyloděním u Gibraltaru. Zpět pod křesťanskou nadvládu se však Tarifa dostala již v roce 1292, během válek o gibraltarský průliv. Historické jádro města však připomíná spíše medínu některého marockého města, než kastilské pueblo.

Velikonoční týden se ve Španělsku slaví opravdu velkolepě. Každý den vychází do ulic procesí, s výjevem Kristova posledního týdne. Oslavy samozřejmě vrcholí v neděli, dnem vzkříšení. Je květná neděle a proudy lidí odcházejí z kostela San Mateo nikoliv s jívou jako u nás, ale s posvěcenou olivovou ratolestí. Ulice před kostelem je již připravena na první procesí, které vyjde o půl desáté večer a připomíná Ježíšův příjezd do Jeruzaléma.

V Tarifě zůstáváme až do úterý. Musíme si sice nechat ujít noční život Tarify, který je tradičně velmi bohatý - koncerty worldmusic i jazzu, nebo jen posezení v některém z mnoha desítek příjemných barů, protože nás svazují rodičovské povinnosti. Vynahrazujeme si to tím, že díky časnějšímu vstávání stihneme rybářský trh v městské tržnici, kde koupíte vše co je ve vodách průlivu k mání a to za velmi přijatelné ceny.

V úterý vyrážíme dál po pobřeží Atlantiku. Jak se vzdalujeme průlivu, vítr slábne a stává se celkem přijatelným. Musíme projet vojenským prostorem, který se táhne mnoho kilometrů podél pobřeží, abychom se dostali do městečka Barbate. Sympatické městečko u ústí stejnojmenné řeky žije atmosférou velikonočních svátků. Pláž je plná lidí ze všech koutů Španělska, kteří přijeli na svátky na slunný jih Costa de Luz. Od zítřka mají děti prázdniny a tak do večera přijíždějí další. I parkoviště na konci městské pláže se do večera zaplnilo obytnými auty, ale cizinci jsme tu jediní. Odínek si hned našel kamarády z vedlejšího karavanu a my užíváme sluníčka a již celkem prohřáté vody.

Zelený čtvrtek už je svátkem se vším všudy a otevřené jsou jen restaurace a ráno několik malých obchůdků, aby bylo kde zakoupit pečivo. Jedeme přes přírodní park písečných dun a borovic. Chceme si udělat procházku nad útesy k městečku Caňos de Meca. Najít však místo k parkování je skoro nemožné. Když se konečně zadařilo a sejdeme od jednoho z vrcholků k turistické cestě nad útesy, připadáme si jako na hlavní třídě velkého města. Je jasné, že stejný nápad jak strávit sváteční den mělo hodně lidí.

Caňos de Meca je úžasný kout Costa de Luz. Svůj název nese podle pramenů sladké vody, které vyvěrají na útesech u pláže. Po celém pobřeží tak kape z útesů chladná sladká voda a to i v horkých letních dnech. Naposled jsem tu byl asi před patnácti lety, kdy Caňos de Meca dýchalo úplně jinou, uvolněnou atmosférou. Dnes je zde několik luxusních hotelů, zákaz parkování obytných vozů mimo drahý kemp a pro návštěvu pláže jsou jen dvě veřejná parkoviště za 3 eura. Časy se zkrátka mění.

Celý velikonoční týden zakončujeme naprosto nevelikonočně, ale opravdu svátečně. Ve městečku Vejer de la Frontera, které je asi deset kilometrů od pobřeží, se tradičně na neděli velikonoční pořádá Toro Embolao. Slavnost spočívá v tom, že je vybráno několik býků z místních chovů a ti jsou jednotlivě vpuštěni do několika ulic ve staré části města. Kdo chce, může si vyzkoušet svoji rychlost a odvahu a s býkem si trochu zalaškovat. Prý kdysi dávno si podle toho, jak se kdo umí k býkovi na ulici postavit, vybírali chovatelé své zaměstnance. Letos se v ulicích města představili dva býci - nejdříve Miraflores, vážící 500kg z chovu Nuňes del Cuvillo a navečer pak Ranito z chovu Salvadora Domeco, který vážil o  20kg více. Býk je v ulicích 40 minut, poté je opět naložen na nákladní vůz, který ho odveze zpět chovateli. Tato tradice je udržována v mnoha městech a vesnicích po celém Španělsku. Dnes je však tato tradice stále častěji na mušce ochránců zvířat.