Zápisky z cesty - část 11. Zpátky k moři

Konečně jsme přečkali studenou vlnu, která byla pravděpodobně posledním záchvěvem letošní dlouhé zimy. Máme za sebou jarní úklid auta a po třech dnech u přehrady Guadalhorce se chystáme na další etapu cesty.

První zastávka je ve městečku El Chorro, které bylo známé především mezi horolezci. Od hráze přehradní soustavy Guadalhorce až po přehradu Tajo de la Encantada u El Chorro vede stezka, která byla vybudována na počátku dvacátého století a sloužila k rychlému přesunu mezi přehradami. Ve své spodní části vede po dřevěných můstcích nad kaňonem, ve výšce přes sto metrů nad hladinou Guadalhorce. Při slavnostním otevření komplexu přehrad ve dvacátých letech, byl přítomen i španělský král, který celou stezku prošel. Na jeho počest byla stezka později přejmenována na Caminito del Rey. V devadesátých letech byla již stezka v dezolátním stavu a stala se lákadlem pro lezce a různé dobrodruhy, kteří ji nazývali stezkou smrti. Když však během jedno roku, v první dekádě tohoto století, se při přechodu stezky zabilo šest lidí, stezka byla definitivně uzavřena, ale stěny kaňonu byly stále zdolávány lezci ze všech koutů světa a městečko El Chorro se stalo lezeckým rájem. Dnes je po důkladné rekonstrukci stezka druhým rokem znovu otevřena veřejnosti. Za deset euro si ji můžete celou projít. Otevření této turistické atrakce, kam jezdí v obrovském množství návštěvníci z nedalekých letovisek při Costa del Sol, však znamenalo také konec lezecké rajské éry města El Chorro. My jsme absolvovali pouze část vedoucí po zemi podél řeky, protože pro děti do osmi let věku je zbytek cesty nepřístupný.

Několik kilometrů zpět na sever je další zajímavost, kterou si nesmíme nechat ujít. Laguna de Fuente de Piedra je v tuto jarní dobu místem, kde hnízdí a vyvádějí své potomky plameňáci. Přijíždíme do velkého návštěvnického centra, které je však bůh ví proč zavřené a vydáváme se po zpevněné pěšině kolem severní části laguny. Obrovská hejna plameňáků jsou však přesně na opačné straně laguny. Zítra se pokusíme přiblížit se od olivových polí na jihu, dnes už jedeme hledat místo k noclehu.

Ráno vyjíždíme k jihu laguny a zastavujeme v olivovém sadu. Po slabé čtvrthodince chůze sadem máme plameňáky jako na dlani. Vidět je ve svém přirozeném prostoru je opravdu něco jiného, než návštěva zoo.

Vydáváme se dál k městu Algodonales, kde chceme nakoupit olivový olej. Po pár kilometrech jízdy cosi luplo a je mi jasné, že je zle. Zastavuji u krajnice a sotva nakouknu pod auto, vidím cáry rozvodového řemenu. Když vymotám namotané zbytky gumy od čerpadla posilovače řízení, zjišťuji, že z něj teče olej. Je čtvrtek odpoledne a tak na nic nečekám a sháním opraváře. Ačkoliv ve městečku Campillos je snad na dvacet autoopraven, najít někoho, kdo by objednal a vyměnil alespoň rozvoďák do konce týdne, je skoro nemožné. Nakonec, když už chci řemen jen objednat, abych si ho sám nasadil, domlouvám se v jedné dílně, že mi ho ráno nasadí a u čerpadla zjistí cenu. Ráno mi řemen opravdu nasadí, ale do výměny čerpadla se mechanikovi evidentně nechce. Slibuje, že ještě do večera zavolá, ale na telefonu čekám marně. Při představě celého víkendu ve městečku Campillos, kde vlastně není nic k vidění, jen všudypřítomný zápach pohnojených polí, se celkem hrozíme. Riskneme to tedy a ještě večer jedeme k přehradě Embalse de Zahara, kde přespíme, abychom v sobotu dojeli do starobylého města Ronda, kde bude víkend mnohem příjemnější.

Město Ronda je další perlou Andalusie. Je vybudováno na vysokém břehu kaňonu řeky Guadalevín, nazývané také Rio Grande. Starou část města s novějšími čtvrtěmi spojuje impozantní most Puente Nuevo, který byl vybudován v polovině 18.století a je vysoký přes sto metrů. Název města pochází prý již od Keltů, kteří toto místo nazývali Arunda a obývali ho asi od sedmého století před Kristem. Poté se zde vystřídali Řekové, Féničané a samozřejmě Římané. Po rozpadu římského impéria město spravovali vizigótští panovníci. Největšího rozmachu se město dočkalo až za muslimské nadvlády, v letech 713-1485. Během této doby byla vybudována většina staveb dnešní staré čtvrtě. Za pozornost stojí zejména Casa del rey Moro, neboli dům maurského krále, s krásnými terasovými zahradami, vysutými nad kaňonem. Další pozoruhodností je městské opevnění, kde je dílo přírody velmi chytře doplněno lidským umem. Novodobá historie města Rondy patří zejména koridě. Ve městě je jedna z nejstarších arén ve Španělsku a z Rondy pocházelo několik významných toreadorských rodů. Dnes je v Plaza del Toros muzeum koridy, kde se můžete dozvědět vše o historii i současnosti tohoto populárního, dnes už však už trochu kontroverzního fenoménu.

Je neděle odpoledne a stojíme před rozhodnutím, zda dál riskovat a sjet necelých sto kilometrů k Giraltarskému zálivu, nebo zůstat a ráno hledat autoopravnu v Rondě. Protože nemáme příliš pohodlné parkování, abychom zde trávili dalších několik dní, vyjíždíme přes hory k jihu. Posilovač řízení už nefunguje, což je do prudkých zatáček dost nepříjemné, ale čerpadlo se stále stále točí...

Sjíždíme z hor a projíždíme nekonečné pastviny se stády ovcí i hovězího dobytka. Slunce pomalu zapadá a už vidíme moře. Objíždíme město Linea de la Concepcion a zbývá jen pár metrů na pláž, ke staré strážní věži za městem. Cosi zasmrdělo a znovu se ozvalo lupnutí. Čekal jsem zadřené čerpadlo - bylo to však o něco horší - rozehřátý olej, který kapal z čerpadla, totálně zdemoloval gumový unašeč napínáku a celý rozvod je na výměnu. Alespoň, že jsme už v teple.