Osobnosti conquisty, jejichž jména zůstala ve stínu slavnějších

Říkají vám něco jména Gonzálo Guerrero a Jeronimo de Aguilar? Ten první se stal symbolem boje indiánů proti evropskému útlaku, ten druhý, který stál v bojích o americké území na španělské straně, téměř upadl v zapomnění. Přitom tato dvě jména by mohla směle stát vedle jmen mnohem známějších mužů, jako byli Hernán Cortés, Juan de Grijava, či Hernandéz de Cordoba. Tito dva muži byli totiž skutečně prvními Evropany na poloostrově Yucatán, o kterých existují nezvratné důkazy, jako první Evropané také ovládli jazyk Mayů a žili několik let v jejich společnosti.

Životní příběh těchto dvou mužů byl neobyčejně dobrodružný a je až s podivem, že na motivy jejich skutečných osudů nevznikl ještě žádný dobrodružný román (výjimkou je snad jen jakási zromantizovaná monografie Eugenia Aguirre o Guerrerovi). Na poloostrov Yucatán se dostali již v roce 1511, tedy šest let před první španělskou výpravou do těchto míst. Jak se na poloostrov dostali a co se s nimi následujících osm let dělo, víme z vyprávění Jeronima de Aguilar, který se později připojil k výpravě Hernána Cortése a jehož výpovědi jsou zaznamenány v několika soudobých kronikách. Jistě že si Aguilar mohl mnohé přibarvit, ale hlavní události z jeho výpovědí se dokonale shodují s dalšími historickými prameny, takže není důvodu o nich pochybovat.

V březnu roku 1511 vyplula z osady Darién, která ležela na území dnešní Panamy, loď La Santa Lucía, s důležitým poselstvím pro zástupce koruny, který sídlil na ostrově Hispaňola – dnešní Haiti. Ačkoliv o morfologii karibského zálivu, stejně jako o mořských proudech v této oblasti, nebylo takřka žádných znalostí, kormidelník a majitel lodi Francisco Niňo nepovažoval cestu za nijak nebezpečnou. Loď se měla pohybovat stejnou cestou, jako k panamské šíji připlula, a sice podél pevninského pobřeží až k poloostrovu Macuira a poté několik stovek mil severním směrem na Hispaňolu. Počasí bylo již mnoho dní stálé a nic nenasvědčovalo, že by se mělo změnit. Cesta tedy měla trvat jen několik dní. Na palubě lodi bylo na dvacet lidí, z toho dvě ženy. Byli mezi nimi i kněz, člen řádu menších bratří Jeronimo de Aguilar a válečník ošlehaný mnohými bitvami na evropském i americkém kontinentu Gonzálo Guerrero.

Třetí den plavby se strhla mohutná bouře a loď ztratila pevninský břeh z dohledu. Navíc byla hnána proudem směrem, který bylo možné určit až když se moře uklidnilo a loď byla stovky mil od plánované trasy. Pak stačilo jen pár neuvážených rozhodnutí a loď narazila na mělčinu a začala se potápět. Celá posádka v panice naskákala do záchranného člunu a bez vody a jídla se vydala na moře v naději, že se dostanou na ostrov Jamajka, který měl být velmi blízko. Člun se však dostal do proudu a byl hnán několik dní napříč karibským zálivem. Spalující slunce ve dne a vlhký chlad v noci posádku přeplněného člunu, která byla bez vody a jídla, doslova zdecimovalo. Když byl člun konečně vyvržen na břeh, byla na živu už jen část posádky. Polomrtví trosečníci byli takřka bezprostředně po dosažení břehu zajati domorodci.

Když pomineme zatím nepodložené domněnky o předkolumbovských plavbách Evropanů k americkým břehům a stejně neověřené spekulace o obchodních stycích severogermánských kmenů s obyvateli oblastí tisíce kilometrů od Newfoundlandu, jednalo se o první kontakt Evropy s mayskou společností. Tou dobou byli Mayové sice již několik století za vrcholem jejich civilizačního vzestupu, nicméně stále to byla společnost mnohem složitějšího charakteru než Karibové a Taíni, kteří byli zatím jedinými lidmi, se kterými se Evropané na novém kontinentu setkali.

Vesnice, do které byli trosečníci odvlečeni, je nepřijala příliš pohostinně. Dostali sice najíst a napít, ale byli uvězněny v dřevěných klecích a záhy i poznali, že zdejší lidé jsou mnohem krutější než vesměs přátelští obyvatelé karibských ostrovů. Polovina z nich byla vyvlečena z klecí a před zraky svých přátel rituálně zabita při ceremoniálu, který Evropané zatím vůbec nechápali. Tato podívaná zbylé trosečníky natolik vyděsila, že ačkoliv byli ještě zesláblí ze strastné cesty, odhodlali se k útěku. Na pokraji smrti vysílením se jim podařilo překonat horský hřeben a sestoupili do dalšího osídleného údolí.

Zde se jim dostalo lepšího přijetí. Když kazik (představený vesnice) zjistil, že utekli ze sousedního údolí, považoval je automaticky za spojence, neboť s vesnicí ze které utekli byli tito právě ve válečném stavu. Evropané byli začleněni do místní společnosti a získali status jakýchsi vězňů s volností pohybu a relativní svobodou, jež byla omezena pouze místními zvyky. Mezi hrstkou těchto přeživších (podle Jeronima de Aguilar jich zůstalo sedm) byly i obě ženy. Od mužů se pochopitelně očekávalo, že se mimo vykonávání těžkých prací v zemědělství zúčastní i válečných tažení a ženy byly zapojeny do fyzicky náročného zpracování kukuřice. Tvrdé podmínky a nemoci, které byly pro organismus Evropanů devastující, nakonec zapříčinily, že zůstali na živu pouze dva – Aguilar a Guerrero.

Tito dva muži nebyli jen silnými a odolnými jedinci, ale vynikali i dalšími kvalitami, které dokázali znamenitě využít. Aguilar, pravděpodobně velmi ctižádostivý, cílevědomý a velmi inteligentní muž prokázal neobyčejnou obratnost v diplomacii a podařilo se mu vyšplhat se na nejvyšší post, jakého mohl v mayské vesnici jako cizinec dosáhnout. Stal se poradcem kazika a byl po jeho boku prakticky při všech důležitých jednáních a cestách. Guerrero se zase uplatnil jako válečník. A stejně jako jeho druh, stoupal tryskem ve společenském žebříčku. Stal se nejvyšším velitelem vojsk celé oblasti. Později byl však poslán jako dar ke stvrzení alianční dohody do oblasti, se kterou byla navázána hospodářská i vojenská unie. V tuto chvíli se cesty obou Evropanů na Yucatánu prakticky navždy rozdělili.

První dvě výpravy španělských conquistadorů na poloostrov nedopadly zrovna šťastně. Mayové byli znamenití válečníci a španělským pokusům o kolonizaci území se úspěšně bránili. Nicméně hned první výprava dopravila na ostrov Hispaňola dva zajatce, kteří prozradili Španělům přítomnost mužů v jejich zemi, kteří se jim (Španělům), velmi podobali. To probudilo velký zájem Hernána Cortése, ambiciózního conquistadora a skvělého stratéga, který plánoval další výpravu do této oblasti. Bylo mu jasné, že pokud žijí na Yucatánu nějací Evropané, byli by pro jeho výpravu zaručeným trumfem. Napsal tedy dopis, ve kterém tyto muže žádal o projev loajality a připojení se k jeho výpravě, výměnou za nemalý podíl na zisku z tohoto podniku a záruku vysokého společenského postavení. S tímto dopisem Cortés vyslal posli, kteří v doprovodu spřátelených domorodců měli muže vyhledat a přivést.

Dopis od Cortése byl pravděpodobně doručen oběma. Ke Cortésovi se však připojil pouze Aguilar. Stal se Cortésovým tlumočníkem a svojí obratností v diplomacii dokázal několikrát odvrátit mayský útok proti jeho výpravě. Nebýt jeho služeb, možná by Cortésova výprava skončila podobně jako ty předešlé a Aztécká říše by zůstala ještě o pár let pro Evropany neznámou. A kdo ví, jak by vše dopadlo, kdyby velký Moctezuma měl proti sobě někoho jiného, než právě znamenitého taktika Cortése. Ale historie jako seriózní věda žádné „kdyby“ nepřipouští – nicméně Aguilarovu zásluhu na Cortésově podniku zatím rozhodně nedocenila.

Guerrerova životní dráha pokračovala jiným směrem a pro něj již historie své malé místečko našla – minimálně historie iberoamerická. Tento muž zůstal totiž věrný své nové zemi, kde se již pravděpodobně cítil víc doma, jak kdekoliv jinde. Nejen, že se stal významným mayským vojevůdcem, ale v této zemi založil i rodinu a zplodil děti. Jak už bylo řečeno výše, stal se symbolem boje indiánů proti útlaku. Této pocty se mu dostalo zejména díky jeho tažení na pomoc jižním mayským provinciím, kdy proti postupující conquistě dnešního Hondurasu sjednotil vojska několika yucatanských provincií a dal dohromady velkou armádu. Proti této armádě se však postavil jeden z nejtvrdších conquistadorů té doby – Pedro de Alvarado. Zformoval taktéž velmi silnou armádu a udeřil silou, které mayské vojsko nedokázalo odolat. V krvavé bitvě našel svoji smrt i Guerrero.

Pokud někoho zajímají další podrobnosti ze soudobých kronik o těchto dvou osobnostech, najde je v mém článku, který je volně ke stažení na serveru uložto.cz. - 

http://ulozto.cz/xRchfbPh/gonzalo-guerrero-a-jeronimo-de-aguilar-osobnosti-ktere-historikove-prehledli-pdf