Ostrov u Karlových Varů: Intimní zákoutí „nového města“

(Tento článek byl původně koncipován pro zářijové číslo Ostrovského měsíčníku. Přestože již byl zařazen mezi příspěvky připravené k vydání, redakční rada složená převážně z představitelů radniční koalice ODS + ČSSD v čele s panem starostou a poslancem Ing. Janem Burešem (ODS) jej spolu s dalšími články, které upozorňovali na neduhy Ostrova, smetla ze stolu. Na jejich místo byla naopak zařazena velmi útočná reakce pana starosty na můj článek „Genius loci v Ostrově?“ plná účelových dezinterpretací. Rád bych proto alespoň touto formou zveřejnil své myšlenky a návrhy.)

Sociální prostředí, v němž žijeme je klíčovým činitelem, který ovlivňuje skladbu a kvalitu našich životů. Mozaika tohoto prostředí je přitom složena z mnoha drobných úlomků, které spolu navzájem silně korelují (jsou navzájem propojené). Mezi nimi můžeme nalézt řadu faktorů, zaměřme se ovšem na ty, které spadají do působnosti městských samosprávných orgánů, například určité estetické a emocionální působení vzhledu obce na její obyvatele.

Stavební činnost v Ostrově se během posledních let nesla v duchu velkolepých rekonstrukcí ve staré části města. V rámci těchto projektů, které byly z převážné části kryty z dotačních programů EU (finanční spoluúčast radnice nepřesahovala 10% nákladů) a jsou tak spíše dílem úředníků s příslušným schvalovacím razítkem, došlo k obnově řady historických památek. Rekultivace zámeckého parku, přestavba Svatého okrsku, rekonstrukce Paláce princů kvůli plánovanému a možná ne úplně šťastnému přesunu městské knihovny…toť jen krátký výčet stavebních opatření. Jako amatérský fanda historie si plně uvědomuji vysoký přínos těchto investic, zároveň se ovšem domnívám, že věnovat veškerou energii a finanční prostředky pouze těmto reliktům dob minulých není pro vývoj obce správné.

Naší pozornosti totiž naprosto unikla nová část Ostrova, vybudována v 50. letech v rámci koncepce „zahradního města“. Hlouběji jsem si tento fakt uvědomil při sledování archivního dokumentu o vývoji Ostrova v době po druhé světové válce. Jako obyvateli Hlavní ulice mi imponoval záběr na zahradnicky vyšperkovanou „Leninku“. Pohled z dnešní doby je bohužel o poznání smutnější. Celková rekonstrukce této hlavní tepny Ostrova (a nejen jí) spolu s přilehlým parčíkem směrem k náměstí totiž zůstala pouze u hrubých stavitelských prací. Příležitost vytvořit z této části reprezentativní bulvár zůstala nevyužita. Volné plochy zeleně byly naopak osázeny esteticky nevzhlednými křovisky a další vegetací připomínající spíše nežádoucí nálety. Výsledkem je zpustlá zóna bez života. Přitom právě zde, v „nové části“ města žije převážná většina obyvatel, která z pracovních či zdravotních důvodů nedisponuje časem či energií přesouvat se na historický druhý konec obce kdykoli cítí potřebu určitého estetična. Pozornost radnice by se proto měla přesunout blíže k lidem a jejich sídlům, kde nevyužité zatravněné plochy přímo vybízí k zušlechtění a vytvoření jakýchsi „intimních zákoutí“. Ta by sloužila jako místa relaxace, sociálních interakcí a posilování místních komunit. Stačí přitom poměrně málo – například upravené cesty s lavičkami, stolky, záhony, drobnou plastikou, to vše obehnané vhodnými dřevinami či klenutými konstrukcemi s popínavými rostlinami. V době předrevoluční suplovaly funkci těchto „intimních zákoutí“zahrádkářské kolonie, jež sloužily jako mezigenerační místo setkávání ostrovských obyvatel, nikoli pouze seniorů! Přestože jsem nikdy nepatřil mezi jejich halasné zastánce, proces, při němž byly označeny za „socialistický přežitek“ a převážně zrušeny, považuji za nešťastný! A to především v tom smyslu, že město za ně dosud nedokázalo vytvořit odpovídající náhradu!

Dnes již nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem, některé kroky lze bohužel jen těžko vzít zpět. Každopádně rekultivace vybraných oblastí v intravilánu nové části města, tedy „za domy“ většiny obyvatel, by mohla skýtat kýžené řešení a nabídnout tak všem generacím Ostrovanů vhodná místa pro setkání, relaxaci, estetické a duševní vyžití a rozvoj sousedských vztahů. Jednalo by se přitom o nepříliš nákladné malé projekty, jež by město zvládlo financovat ze svých vlastních investičních prostředků. 

Jak ukázaly poslední zamítnuté žádosti, „zlatá éra“ štědrých dotací EU, z nichž jsme bez velké vlastní investiční námahy realizovali rozsáhlé historické projekty, jejichž rozpočet se pohyboval v mnoha desítkách miliónů korun, je již zřejmě nenávratně pryč. Bylo by proto dobré zamyslet se nad koncepcí menších a levnějších, pro duševní zadostiučinění většiny Ostrovanů však paradoxně možná účelnějších projektů.