Rozbijme ulitu naší malosti! Tupý euroskepticismus v Česku

Blíží se federalizace eurozóny. Dvourychlostní Evropa realitou? Evropský finanční val se ukazuje jako nedostačující. Krize v Řecku se prohlubuje. Nečas a Cameron proti spojené Evropě. Koruna vs. Euro. Podobné titulky vévodí již více než dva roky předním stranám našich tištěných médií, tedy nejsou-li vystřídány aktuálními zprávami o nové korupční aféře z pater nejvyšší politiky. Obsah všech se přitom přímo i nepřímo týká postavení České republiky v krizí zasažené Evropě. Ta měsíc po měsíci prodlužuje svůj taneček na rozcestí, vedoucím buď k hlubší ekonomické avšak i politické integraci, nebo k umělému udržování současného stavu. První varianta sice svým supranacionálním charakterem dráždí nejednu národní politickou reprezentaci, nabízí však vcelku srozumitelnou jízdní mapu budoucích událostí. Hlavní devizu přitom představuje předvídatelnost/čitelnost jednotlivých kroků, která může poskytnout politické krytí kolísajícím se státnickým špičkám a přinést zasloužený klid volatilním finančním trhům. Je to totiž právě možnost dopředu zakalkulovat potenciální budoucí rizika do svých investičních plánů, po níž velcí i drobní investoři již dlouho bezútěšně prahnou. Druhá varianta slibuje zdánlivé zachování suverénního rozhodování, vyžaduje ovšem značnou stoickou odolnost vůči tlaku okolních událostí především hospodářského ražení. Schopnost nasadit pověstný „poker face“ a vsadit na své odvážné rozhodnutí politickou kariéru představuje při volbě této cesty naprostou nutnost. Jak se však ukazuje, evropští lídři, nacházející se v hledáčcích dnes již fakticky globálních médií a „sociálních sítí rychlé reakce“, však spíše nejsou schopni držet se zmíněné filosofie slavného římského císaře Marka Aurelia. Tato debata se přitom netýká pouze zemí eurozóny, ale(jak nedávno trefně poznamenal italský premiér Mario Monti) i EU jako celku.

iDnes.cz

V Čechách si sice nemůžeme stěžovat na nedostatek debaty k tomuto tématu v mediálním prostoru, čtenáře však zarazí názorová uniformita (čest výjimkám) obsahu těchto sdělení. Ta se přitom prakticky kryje se stanovisky předních představitelů státu a dalších mocenských institucí. Miroslav Singer, hlava českých strážců monetární politiky, tak s klidem a rozvážností hovoří o české koruně jako o stabilní měně, která je schopna odolat tlaku světových trhů i ekonomik. Rovněž nezapomene zmínit stabilní bankovní prostředí a fakt, že expozice českých bank vůči toxickým aktivům v podobě dluhopisů tzv. jižního problémového křídla eurozóny je minimální. Drobný detail o tom, že české finanční domy jsou v relativně slušné kondici nikoli díky věštecké prozíravosti předních bankéřů, ale spíše díky tomu, že se zhroutily již o desetiletí dříve a Zemanova vláda utopila jejich dluhy v později vytunelované konsolidační agentuře, již zmíněn není. Stejně tak chybí i popis vlastnické struktury, dle níž jsou tyto ústavy prakticky výhradně ovládány zahraničními bankovními skupinami, jež v posledních kvartálech vykazují nemalé ztráty.

V podobném duchu hovoří i premiér Petr Nečas (ODS) pasující se do role zachránce českých národních zájmů. Nový sv. Václav opanovávající českou politickou scénu ovšem na rozdíl od svého jmenovce nehodlá zahraničním „ohrožovatelům“ vydat byť jen jedinou stříbrnou hřivnu (o volech ani nemluvě). Jeho agitace za sterilní oddělení „zdravé“ České republiky od potápějící se Unie se ve verbálních projevech často opírá o spolupráci se zahraniční politickou sestrou jeho mateřské ODS - britskou Conservative Party. Nečas se tak snaží vštípit veřejnosti, že jeho euroskeptické postoje neznamenají osiření naší země v Evropě, neboť po našem boku stojí i současná vláda ostrovního království. Navíc, co může být špatného na zdrženlivém přístupu, pokud jej praktikuje i takto stále globálně významná evropská mocnost? Čistě teoreticky nic, pane premiére. Ovšem nutno dodat, že není euroskepticismus jako euroskepticismus!

Mnozí čtenáři jistě vzpomenou v Čechách známou (v Británii již podstatně méně) historku o tom, jak Petr Nečas cestoval s Davidem Cameronem jedním kupé na summit evropských lídrů a oba pánové si přes dvě hodiny krásně notovali, aby pak společně odmítli návrh paktu o fiskální unii. Problém je ovšem v tom, že obléci si stejnou košili a barevnou kravatu, jakou nosí britský ministerský předseda, rozhodně nestačí! Nechci zde vést filipiku proti euroskepticismu, tento pohled na evropskou integraci mi může být v mnohém i velmi sympatický. Je však potřeba si uvědomit, že výchozí pozice zemí, jimž naši dva konzervativci vládnou, je značně odlišná a totéž bohužel platí i o stylu prosazování integračně odmítavého stanoviska. Český euroskepticismus se totiž v porovnání se svým britským protějškem jeví jako značně primitivní a tupí nástroj ochrany národních zájmů a státní integrity.

Neochota jakkoli se vázat ve vztahu s kontinentální Evropou je nedílnou součástí anglické/britské mentality, jejíž projevy můžeme sledovat v dějinách této země po celá staletí. Cameronovo zamítavé stanovisko k pokusům vtáhnout Spojené království do spirály hlubšího integračního procesu tedy není ničím jiným než historickou zákonitostí. Britové však k celé věci přistupují velmi obezřetně a chytře, přičemž vcelku pečlivě kalkulují plusy a mínusy všech návrhů. Dobře vědí, že stát mimo evropský exkurz by pro jejich zemi představovalo hospodářskou sebevraždu. Ostrovní monarchie platí za význačné centrum celosvětových financí, obchodní transakce realizované na londýnské burze patří ke globálně nejvýznamnějším a v metropoli na Temži sídlí nejedna mamutí banka či investiční společnost (viz. londýnská City). Země se rovněž snaží obnovit rozmanité obchodní svazky se zeměmi mimo EU, které před vstupem do struktur Evropského společenství v 70. letech zaujímaly více než polovinu celkového objemu exportu. Nepřehlédnutelný akcent Londýna na zachování výhod volného trhu a odpor k tzv. Tobinově dani na finanční transakce je naprosto pochopitelný. Premiér Cameron proto před časem rozeslal do evropských metropolí deklaraci vyzývající k podpoře a zachování společného trhu za všech okolností. Český Nečas pod ni sice rovněž připojil svůj podpis, tím však jeho angažovanost, zdá se, skončila. Británie si rovněž uvědomuje, že díky nedostatku financí a ztrátě koloniálního postavení po druhé světové válce není schopna provozovat aktivní ekonomickou i politickou diplomacii na všech důležitých světových trzích. Využila proto možnosti instalovat nemalé množství svých diplomatů do nově vznikající Evropské služby pro vnější činnost (EEAS), označované za „evropské ministerstvo zahraničí“. Plody této politiky sice dosud neuzrály, plánovaná sklizeň však působí nadějně.

Česká republika je na tom se svým euroskepticismem o poznání hůře. Nečas a jeho spolustraníci s europoslancem Janem Zahradilem v čele neustále opakují, že je potřeba nepodlehnout svodům ze stran evropských orgánů, pod nimiž se údajně skrývá snaha západních mocností ohrozit naši historií těžce zkoušenou suverenitu, a hájit české národní zájmy. Problém spočívá ve faktu, že nikdo z euroskeptických představitelů této otevřené exportně orientované ekonomiky, životně napojené na německý hospodářský cyklus, není (s podivem) schopen tyto zájmy definovat. O cestách jejich naplnění ani nemluvě. Vláda sice přichází s dlouho očekávanou novou exportní strategií, která by měla přinést českým firmám konkurenceschopnost v globálním obchodním systému, její uvedení do života však značně pokulhává. Tvrdí se v ní, že Praha částečně přesune svůj zájem i na trhy mimo EU, kde zajistí odbyt českému průmyslu. Problém spočívá v tom, že Česká republika nedisponuje dostatečným diplomatickým zázemím k uskutečnění takovéto politiky. Díky rozpočtovým škrtům se počet zahraničních zastoupení naopak snižuje a rozvíjející se trhy (tzv. emerging markets) v Latinské Americe a jihovýchodní Asii zůstávají bez patřičného pokrytí. Schopnost naší země zachytit ohromné ekonomické momentum daných oblastí se tak nebezpečně snižuje a to přesto, že ministr průmyslu pan Kuba neustále opakuje, že jedinou možností hospodářského přežití naší malé republiky je zachování silného exportního průmyslu.

Ve světle zmíněných událostí lze proto s podivem sledovat nezájem Prahy proniknout do struktur EEAS a „přiživit se“ tak na prestiži a síle tohoto společného orgánu. Zatímco britská představitelka baronka Ashtonová stojí v čele této organizace, českými médii nedávno proběhla zpráva o neschopnosti našich diplomatů kvalifikovat se do významnějších manažerských pozic v tomto orgánu (snad s výjimkou Jany Hybáškové a jejího angažmá v Iráku). Naše země ovšem očividně nebyla schopna uznat své selhání a poučit se z něj. Ze zpráv byl totiž zřetelně cítit vůči vládě servilní ublíženecký podtext v duchu nebohé malé zemičky, jíž větší kolegové (hlavně Němci) upřeli možnost seberealizace, ostatně jako už tolikrát v historii. Opět tak byla přiživována fóbie vůči větším sousedům, jež si v tomto národě odjakživa nacházela úrodnou půdu. Český euroskepticismus poté opět nabídl konejšivou ochranářskou náruč, čímž legitimoval své postavení.

Pokud si však opravdu chceme vzít z národních dějin nějaké poučení, navrhoval bych to, které varuje před chtěným osamocením, zatvrzením se vůči sousedům a vžitému pocitu ublíženosti. Nevyzývám naši politickou reprezentaci k radikálnímu názorovému obratu o 180 stupňů vůči sjednocující se Evropě. Jednalo by se totiž o žádost planou, která navíc dle průzkumů ani nekoresponduje s většinovým přáním Čechů. Buďte euroskeptici, pokud si to přejeme, ovšem provádějme tuto svoji politiku chytře! Buďme asertivní, odhoďme národní ublíženectví a v šroubovici DNA zakódované heslo „o nás bez nás“. Rozbijme ochranou ulitu námi vymyšlené malosti a pokusme se vytěžit ze vzniklé situace co nejvíce. Samozřejmě, naše možnosti jsou omezené a těžko si lze představit, že Paříž s Berlínem budou chodit s prosíkem do Prahy, aby prosadily nové prvky evropské politiky. Využijme proto orgánů, v nichž máme při troše snahy možnost získat vlivné postavení, k podpoře vlastních zájmů. Náš euroskeptismus přece automaticky neznamená, že se zájmy naší země a EU musí vždy lišit. Zvláště v oblasti získávání nových exportních trhů se toto pojetí jeví jako vysloveně liché. Navíc, pokud opravdu disponujeme silným spojenectvím se zemí jakou je Velká Británie, jež má v poslední době blízko k rovněž rozvinutému Švédsku, pak naše šance nejsou úplně zanedbatelné.

Obléci si britskou košili a bez přestání omílat thatcheristické neoliberální poučky totiž opravdu nestačí, pane premiére!