Vy na to máte žaludek?

Připadá mi, že celý náš život je vlastně lunapark. Někteří si koupí drahou jízdenku a vozí se na horské dráze, jiní jim zespodu mávají…

Musím předeslat, že pouťové atrakce nemám ráda. Pochopte, jsem člověk, jemuž dělá žaludek kotrmelce i ve výtahu, tudíž je naivní předpokládat, že bych kdy dobrovolně osedlala houpačku, kolotoč či obří kolo. Na horskou dráhu by mě naložili leda tak v narkóze. Nedávno jsem četla o šílené atrakci v Las Vegas. Jmenuje se Insanity Stratosphere a pasažéři tu sedí na konci chapadel takové jakoby ohromné chobotnice, která se otáčí dokola rychlostí asi 65 kilometrů za hodinu. Když se dívají na titěrné domy a osoby 275 metrů pod nimi, a jsou-li alespoň trochu při smyslech, musí u pokladny kromě vstupenky určitě fasovat i pleny. Jiné řešení nevidím.

Jestli mě teď litujete, že jsem s tak vlažným přístupem k oblíbenému dětskému vyhození si z kopýtka, měla nedonošené mládí, pak se mýlíte. Školní výlety na Matějskou patřily k mým oblíbeným. Riziková místa jsem sice ignorovala, ale ještě stále jsem měla na výběr střelnici, strašidelný zámek, bludiště, cukrovou vatu a autodrom. Přesně to mi vytanulo na mysli, když mě kolegyně požádala, zda bych jednomu z jejích předškolních dětí mohla dělat parťáka při jízdě v pouťovém autíčku. Světští si tehdy cestou na Řípskou pouť udělali ve Velvarech týdenní zastávku. Jelikož se nejednalo o jízdu na řetízkovém kolotoči ani o centrifugu, souhlasila jsem.

Kolegyně zasedla do autíčka s tříletou dcerou Anežkou. Já jsem se do jiného nasoukala s pětiletým Berďou a spadl mi kámen ze srdce. Obavy, že se do vozítka nevejdu, byly liché. Poskládali jsme se opravdu moc pěkně a já jsem si libovala, že jsem vyfasovala dítě mužského pohlaví. Chlapec bude nadšeně točit volantem a já se vedle něj můžu blahosklonně usmívat, aby přihlížejícím bylo jasné, že se paní knihovnice nezbláznila, že autíčko neobsadila z vlastního popudu, ale je tu za hodnou tetu, která má pochopení pro dětskou pošetilost. Ledva zazněla ryčná pouťová melodie a ostatní autíčka se dala do pohybu, pochopila jsem svůj omyl.

Naše vozidlo se totiž záhy stalo otloukánkem, protože se šofér Berďa odmítl chopit volantu. Marně jsem se mu lísala do mysli domluvami: „Podívej, jak tvoje sestřička pěkně řídí, ani jí maminka nemusí pomáhat. Zkus to taky.“ Žuch, bum, strefila se do nás nějaká rozjařená holčička gumovým nárazníkem. Bleskově jsem zhodnotila situaci, rezignovala na funkci závozníka a převzala řízení. Svištěli jsme po dráze a můj pasažér se tvářil netečně. Asi 12x jsem mu bez úspěchu volant nabídla. Několikrát se kolem nás mihla kolegyně s řidičsky nadanou dcerou a se znepokojeným výrazem. Nutně musela vidět kolegyni, která se po čtyřiceti letech horko těžko napěchovala do dětské atrakce, jak si teď bláznivě užívá jízdu a jejího malého syna odmítá pustit k volantu. Proč by jinak Berďa koukal jako bubák?

Než jsem stačila vydumat, jak věrohodně situaci vysvětlím, provoz se zastavil. Zaznamenala jsem svižně vyskakující jezdce a došlo mi, že teď jsem nahraná. Sedím zapasovaná v plechové maketě asi deset centimetrů nad zemí a moje bytelné těžiště odmítá spolupracovat. Dvakrát jsem spadla zpět a při třetím, už úspěšném vymrštění, jsem si natáhla stehenní sval. Berďa mě fascinovaně sledoval a na tváři se mu konečně usadil spokojený úsměv. A mě napadlo, že celý náš život je vlastně lunapark. Někteří si koupí drahou jízdenku a vozí se na horské dráze, jiní jim zespodu mávají a další jen stojí opodál a užírají se myšlenkou, kde ti nahoře na tu jízdenku vzali peníze. Ptáte se, kde jste vy? Nu, to záleží na tom, na co z toho máte žaludek.