nejhorší je když děti si k dědovi vypěstují nádherný vztah a rodiče začnou žárlit...

Tak to máte naprostou pravdu. Znám takových příkladů dokonce několik a vždycky si říkám, že to snad ani není možný, ale bohužel je.

Měla jsem pohádkového dědu. Měl pomněnkově modré oči, ruce velké jako lopaty, kterými nás rád škádlil, ale uměl také pohladit. Dovolil nám s ním všechno dělat, a my, jeho vnoučata, jsme to, milovali. Rád zpíval. Krásně maloval. Měl smysl pro humor a pořád se smál. Druhý děda byl jiný. Samý zákaz, příkaz. Pořád nás za něco plísnil. Zatímco prvnímu dědovi jsme mohli skákat po hlavě, druhý byl háklivý na své vlasy. Po koupání si nasadil síťku na hlavu a nikdo jsme se ho nemohli dotknout. Zakládal si na svých vlnitých vlasech. Byl velmi hodnotící a myslel hodně hlavně sám na sebe. K vánocům nám dával opotřebované věci, které už sám nechtěl. Trvalo mi dlouho odpustit mu vše bolestivé, čím se mi zapsal do srdce. Nicméně teď už na něj myslím s pochopením a láskou. Moje dcera má dost podobný vztah k mému taťkovi, což je syn onoho dědy, který mě naučil odpouštět. Taťka neměl nikdy moc zájem Anetku vídat. Nezazlívám mu to. Poznala jsem jeho otce a umím si představit, jak těžké to s ním musel mít. Anetka má tři dědy, ale s žádným z nich nemá nějaký extra vztah. Ona byla vždy živel a žádný z dědů na ni neměl dost energie, a žádný z nich není takový, jakého jsem měla já. Oni s babičkou a s bratránkem byli celé mé dětství. S nimi jsem byla nejraději. S nimi jsem strávila mnoho nezapomenutelných víkendů a prázdninových dní naplněných radostí a láskou. A že jsme tam byli skoro každý víkend a každé prázdniny. Ve čtyřech. A oni to s námi dali a nikdy našim neřekli, že nás nechtějí, protože je to s námi náročné. A muselo to být hodně náročné.

No a teď mám partnera, o kterém si myslím, že by jednou mohl být skvělým dědou. Stejně dobrým jako byl ten můj. Tak uvidíme, snad dostaneme šanci být dobrými prarodiči.

Jo, dědové, moje nejmladší vnučka je také nepoznala, proto přilnula k mému otci, k pradědovi. Milovala ho, ale odstěhovali se do Ameriky a dlouho ho neviděla. Když zemřel, tak moc bulela. ALe mezitím si adoptovala nového "dědu", mého manžela. Moc se bála, že se "nový" děda opět někam ztratí a když se dozvěděla, že jsem to já, kdo se nechce vdávat, tak byla na mě ošklivá a utěšovala ho, že si ho jednou vezme, aby nebylsmutný. Dlouhá historka, jak se nás snažila dokopat ke svatbě.

Ivanko, no to je roztomilá historka. A vnučka je mi hodně sympatická .

Je to svým způsobem smutné čtení a bohužel musím přiznat, že i v naší rodině vnuk snad ani neví jak dědeček vypadá. Jsem rozvedená a na dceru jsem byla sama. Se svým tátou měla kontakt pouze v rozsahu, který dovolila jeho nová partnerka. Časem skoro žádný. Pak se ale přestěhoval do našeho města a dcera porodila našeho prvního vnuka. Kontakt tak se svým tátou - dědou obnovila. Jezdila s vnukem za ním do práce, občas se spolu setkali někde na kávě. O vnuka moc zájem nejevil. Při posledním setkání dceři vyčetl kde co, špatně se o dítě stará, vnuk je nevychovaný, není schopná si najít lépe placenou práci apod. Byla z toho hodně špatná a proto pro sebe udělala velké rozhodnutí. Přestala se se svým tátou a dědou svého syna stýkat. Psychicky se jí hodně ulevilo. Bohužel rodiče partnera dcery už nežijí, takže ani z této strany není nejen děda, ale ani babička. Dceru tohle všechno hodně mrzí, protože ona sama měla dědu i babičku (mí rodiče), u kterých trávila celé prázdniny a v podstatě to bylo jejich další dítě.

Někdy se to v životě tak nějak divně semele, že by náš osud vydal na román. Důležité je mít ve své blízkosti kohokoliv, na koho se můžeme spolehnout, komu věříme a je na nás hodný. To je ta největší výhra.

Cožpak dědové, u nich by mne znalost jména kdovíjak nepřekvapovala, přinejmenším ne tedy u dětí, které své dědečky ještě zažily. Ale co takový pradědeček?Ze strany tátova táty, ze strany tátovy mámy, ze strany mámina táty, a ze strany máminy mámy!?;-D Tak schválně, paní ORtová, u kolika z nich dáte dohromady jméno?:-D. Já tedy ani u jednoho, prostě jsem je nezažil. Ale všimněte si, jak jsou na své předky hrdí šlechtici, umějí odříkat svůj rodokmen do minulosti mnohem dál než my, běžní smrtelníci... Něco na tom asi i bude. Já jsem zažil dědečka jen jednoho, řezníka, který se nedožil stovky jen o pouhý měsíc. Ještě ve svých 80 letech měl víc síly, než já ve svých 16 (byl o 64 let starší). Kdyby neměl v lese úraz, tak by dělal zabíjačky osobně ještě nejméně v 90...

Pane Urbánku, to je nádherná vzpomínka na Vašeho dědečka, dožil se požehnaného věku a mít ještě v 80 takovou sílu, to je dar. Zaujalo mě, kolik lidí se dnes věnuje genealogii svého rodu, sestavují si "košaté stromy" rodové linie, pátrají v matrikách. Je to krásný koníček, ale hlavně užitečný. A jako knihovnici, která je občas pomůže nasměrovat, mi pak vyprávějí, jakých překvapení se při pátrání dočkali.

Jinak já jsem na tom s praprarodiči docela dobře. Jednu prababičku jsem zažila až do své dospělosti. Narodila se roku 1896 a její příhody mě okouzlovaly. Takže ta jména bych dohromady dala. Dokonce ještě i jména rodičů prababiček a pradědečků. Ale dál už asi ne.

Zdeňko, napsala jste krásný, lidský text. V aktuální prapodivné době "debilizace civilizace" vzácnější než zlaté rezervy celého světa. Díky!

Milý Jaroslave, to jste mi udělal radost, Vaše reakce mě potěšila i rozesmála, moc děkuji!!!

Skvěle napsáno, dlouho jsem nečetl tak pěkný, lidský, pravdivý blog. Doba bohužel spěje trochu jiným směrem, ale jsem přesvědčen, že později ve zralém věku ta dnešní děcka si na prarodiče vzpomenou a bude jim líto, že se tenkrát nezajímala. I dnes ještě je dost rodin, kde jsou vztahy s babi a dědou v pořádku, ale ubývají, ubývají...

Díky za tento blog a přeji vše dobré.

Pane Soušku, moc Vám za ta pěkná slova děkuji!

Jsem ráda, že i ve své knihovnické profesi vidím, že snad není vše ztraceno. Hlavně když přijde babička s vnoučaty, společně si v dětské půjčovně vybírají knížky, listují v nich, povídají si nad nimi, dohadují se, kterou si vypůjčí domů a pak babičce ukazují, kterou si vypůjčili minule a vyprávějí jí, o čem byla. Tyto chvíle patří v mém povolání k nejkrásnějším.

Můj nevlastní šestiletý vnuk je můj parťák a pomocník. Všechno děláme spolu, jezdíme na kole, lyžujeme, pomáhá mi v kuchyni i na zahradě. Nedávno měl svátek, tak dostal ode mne profi nářadí, ať má trvalou vzpomínku.

Milý Josefe, tohle je to nejkrásnější, co člověk může zažít. A věřte, že vnouček si to bude pamatovat celý život.

mně je teď docela líto, že toho o prarodičích a praprarodičích nevím víc

Já jsem si sice s prarodiči užila povídání dost, ale přiznávám, že i teď bych je tu měla ráda a na spoustu věcí se jich ještě zeptala.

Moc krásně se to čte 🥰 Děkujeme Zdeničko za milé "nahlídnutí" do částí tvého života 🤗

Jéé, děkuju, Danuško, otevřela jsem okýnko k nakouknutí ráda.