Milá paní Ortová, četla jsem dost Vašich blogů a hodně z nich se mi líbilo, ale tenhle stavím na pomyslné stupně vítězů.

Vždyť je to téma staré a přece věčné! Tolik spisovatelů už to zažilo a zpracovalo.

Na každém, kdo měl to štěstí prožít dětství s laskavým a chápajícím dědečkem/babičkou je to tak znát! (i na Vás.)

Když už se dnešní rodiče vymlouvají na hektickou dobu a na kdovíco, tím spíše by měli vést (a pořád chci věřit, že mnozí vedou) své děti k lásce k prarodičům. Měli by si uvědomit, že to dělají nejen pro citový rozvoj svých dětí, pro radost svých rodičů, ale taky zejména pro sebe: dávají příklad, jak se mají jejich děti chovat v budoucnu k nim.

Bohužel to, co popisujete, je dnes opravdu na vzestupu.

Milá paní Blanko, moc Vám děkuji, ale Vaše pěkná slova Vám s chutí oplácím. Napsala jste to od srdce a moc pěkně, naprosto s Vámi souhlasím a vlastně k tomu už nemám vůbec co dodat. Děkuji!