Ženatý chlap by do lázní jezdit neměl

Stává se, že člověk vyrazí za lázeňskou léčbou s tělem toužícím po bahenních zábalech a masáži krční páteře, ale vrátí se domů s tělem roztouženým a s bahnem na duši.

Ženatý chlap by do lázní jezdit neměl, ani kdyby ho to stálo poslední zbytky zdraví, soudila svého času moje bývalá kolegyně Jiřina. Vyřkla to v době, kdy se sama vrátila z léčení. „Jestli si chce ten můj vylepšit průdušky, tak ať doma kloktá Vincentku, ale lázně mu nedovolím.“

„No musela tam zažít věci, jinak si její přísnost neumím vysvětlit,“ šeptal pobledlý kolega Eduard, když Jiřina hledala zatoulaný šanon. A vrtěl hlavou, protože sám měl za měsíc nastoupit do léčebny a mysl měl plnou parafínových obkladů, skotských střiků a magnetoterapie.

Vrátil se jako znovuzrozený. Na páteř si nestěžoval, při předklonu do spodního šuplíku nehekal, působil takovým vykoupaným dojmem, byl samý vtípek a sem tam i dvojsmyslnou slovní hříčku ze sebe vydoloval. A pak se to stalo. Do práce mu přišel objemný balík. Když jeho obsah vyložil na stůl, já ani kolegyně jsme nechápaly. Byl to plyšový medvěd velikosti žáka první třídy. A tak se nám Eda svěřil.

V lázních potkal pacientku s totožnou diagnózou, tudíž se často setkávali na stejných procedurách, až se domluvili, že si cestou z jedné z nich dají kávu. Venku lilo jako z konve a u kafíčka se tak krásně vyprávělo. Ve středu se v té kavárně večer tančilo, ve čtvrtek ve vedlejší restauraci hostovala k tanci i poslechu cimbálovka, v pátek se konala ochutnávka vín, v sobotu celodenní výlet a v neděli už byla ruka v rukávě, tedy spíš pod peřinou. Tři týdny utekly jako voda a přítulná spolupacientka chtěla, aby na ni měl Eduard nějakou hmatatelnou vzpomínku. A to byl ten méďa. Paní totiž pracovala v Hamiru Příbram. Vyráběly se tam hračky a jako zaměstnankyně měla nějakou slevu či co, prostě mu poslala velkou vzpomínku na jejich společnou léčbu.

Eduard byl radostí celý zardělý, jenže co teď s tím chlupáčem? Sice jsme mu s Jiřinou doporučily, aby ho domů nebral, ale nedal si říct. Má přece vnuka, tak mu ho daruje a je po problému.

Bože můj, jak dovedou být chlapi někdy naivní. Jeho žena okamžitě, ale okamžitě pojala podezření. Eduard nikdy v životě vnukovi sám od sebe nekoupil ani chrastítko, všechno zajišťovala ona a teď se najednou vytasí s takovým monstr plyšákem. A zrovna po návratu z lázní. Při večerním výslechu se tak zamotával do výmluv, až jeho ženě došla trpělivost. Jestli jí nepředloží za medvěda účtenku, tak bude mít doma peklo.

Nemůžete se divit, že se pak Edovi po celé fabrice léta přezdívalo Hamiro. On totiž zoufale běhal tu do autodílny, tu do sekretariátu, pak honem do nástrojárny a odtud rovnou do účtárny... prostě zoufale sháněl někoho, kdo v poslední době kupoval nějakou plyšovou hračku a chtěl mu ji proplatit výměnou za účtenku.

Řeknu vám, že ho ten medvěd vyšel pěkně draho. Nikdo čerstvý paragon neměl, ale o jeho morálním poklesku teď věděli všichni. Tak vyrazil do okresního města, koupil za nehoráznou cenu ještě jednoho obrovského medvěda a podplatil prodavačku, aby mu na účtenku napsala dřívější datum. Hračku pak před vánočními svátky nabízel zdarma zaměstnancům s malým dítětem. Alibi ho zachránilo jen částečně. Rozvod se sice nekonal, ale na bederní páteř už si mohl doma dávat leda tak křenovou placku, na lázně dostal doživotní zákaz.