S úctou Janu Vyčítalovi

Čundrák ve vysokých šněrovacích kanadách může být větším kavalírem než solida se značkovými manžetovými knoflíčky.

Určitě nejsem sama, koho včerejší zpráva o odchodu zpěváka, textaře a kreslíře Jana Vyčítala na vandr, odkud není návratu, hodně rozesmutnila. A tak jsem si na jeho počest zabroukala jeho Píseň tuláka, zavzpomínala na jeho kreslenou postavičku pytláka Říhy a našla kousek textu, který jsem zde kdysi použila do jiného blogu. Dovolte mi, prosím, abych jeho část v tuto chvíli zopakovala na Janovu počest.

Dobře si vzpomínám na svoji první účast na redakční poradě kdysi slavného humoristického časopisu Nový Dikobraz. V té době jsem již věděla, že jsem zde coby aforistka obstála. Když jsem dostala svoji první pozvánku na redakční setkání, dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám do Prahy vyrazit. Hlavou se mi míhala jména národem oblíbených kreslířů, které tam potkám: Vladimír Renčín, Petr Urban, Miloslav Švandrlík, Jan Vyčítal, Vladimír Jiránek... Bože, co já tam mezi těmi všemi slavnými lidmi budu dělat? Už vidím, jak sídlo časopisu nebudu moct najít, jak přijdu pozdě a zažiju to, čeho se bojím – sólový příchod, kdy se oči všech zvednou a začnou po vás rejdit. Bože můj, jak já se styděla. Kdybych dostala na vybranou, snad bych radši před vojenskou ubytovnou věšela na šňůru svoje spodní prádlo.

Dopadlo to tak, že jsem opravdu nemohla sídlo redakce najít, trochu jsem bloudila, přišla ve chvíli, kdy už porada začínala... a zvedlo se ke mně třicet párů mužských očí... Tehdejší šéfredaktor se ke mně zachoval skvěle i krutě zároveň. Alespoň z mého ztrémovaného pohledu. Zjednal si ticho a všem mě hlasitě představil. Říkal, že jsem ta, jejíž aforismy se poslední dobou tak líbí a někteří z přítomných chlapů začali pochvalně mručet. Ještě teď cítím lepkavost potu, který mi tenkrát stékal po zádech. V tu chvíli si mě totiž začali velice zevrubně prohlížet i ti, kdo se na mě zprvu usmívali jen proto, že si mysleli, že jsem v redakci nějaká nová k ruce a přinesu jim kafe.

„No vidíte, máte to za sebou, kolegové vás vzali mezi sebe,“ liboval si šéfredaktor a vyzval mě, abych se posadila. Teď nadešla chvíle, kdy jsem očima rejdila já. Ať jsem se rozhlížela, jak chtěla, nebyla volná ani jedna židle. Asi deset vteřin jsem tam trčela jako neposlušný žák. Když jsem dospěla k vnitřnímu rozhodnutí, že tureckým sedem na zemi nejen uposlechnu šéfredaktora, ale stanu se pro všechny definitivně zapamatovatelnou, tak se jako jediný z přítomných pánů zvedl ten, od něhož bych to očekávala asi nejméně.

„Pojďte se posadit, paní Orrrrtová,“ řekl slavný hudebník, kreslíř a hlavně odžínovaný tremp Jan Vyčítal, přepustil mi kavalírsky svoje sedátko a sám zůstal stát. Vysvětlivka: pokud se domníváte, že se mi uprostřed mého příjmení zaseklo na klávesnici erko, tak nikoli, ale Jan Vyčítal sympaticky ráčkoval. Od té chvíle vím, že čundrák ve vysokých šněrovacích kanadách, který je zvyklý svačit buřtguláš z ešusu, může být větším gentlemanem než solida se značkovými manžetovými knoflíčky, obědvající běžně nadívané křepelky na míšeňském porcelánu. A pokud má žena všech pět pohromadě, má mužskou zdvořilost s poděkováním přijmout a nehuhlat v rozpacích nic o tom, že klidně postojí, protože je zvyklá tahat tašky s pivem a s karfiólem a vydrží s tím nákupem v linkovém autobuse balancovat až pět stanic. Takže já jsem na květák ani nevzdychla a od Jana Vyčítala jsem milou laskavost s poděkováním uvítala. Možná se to zdá jako maličkost, ale já jsem Honzovi Vyčítalovi za to gesto nikdy nepřestala být vděčná.

Janu Vyčítalovi s úctou

Zdeňka