Nikdo neumí sám sebe tak oslavovat jako herci

Televizní svět by byl spravedlivý,kdyby dostali stejnou příležitost,aby v přímém přenosu oslavovali svoji práci,přebírali ceny a v hlavním vysílacím čase sdělovali divákům své osobní názory i zástupci jiných než hereckých profesí.

My ostatní si to prostě neumíme tak užít. Proč si sebe víc neváží a nepropagují se pro každodenní život užitečnější povolání? To jsou samé Ceny Thálie, Ceny české filmové kritiky, Rozhlasová Thálie, Ceny Františka Filipovského za dabing, Český lev, Divadelní ceny Aplaus… Proč se nedekorují třeba pekaři, skladníci, chemici, řezníci, zdravotní sestry, knihovníci, výzkumní pracovníci, zahradníci, pošťáci… Určitě jsou mnozí z nich přinejmenším stejně fotogeničtí jako, co já vím, třeba Oldřich Kaiser nebo Sabina Remundová.

Zřejmě jsme my, co se neživíme uměním, bohužel odvykli vzájemné chvále, hrdosti a pýše na to, co dobře děláme. Jenže pak to nutně vypadá, že každá jiná práce než herecká, stojí za starou belu, když se za ni nedovedou plácat po ramenou ani ti, co ji vykonávají.

Už jste měli někdy tu kliku a ocitli se na divadelním rautu po premiéře nové hry? Tolik chvály a nadšení bych vám fakt přála. Všichni si navzájem gratulují, objímají se, pláčou, smějí se, líbají se, a hlavně se chválí. Čím víc, tím líp. Nesmíte projít kolem jakéhokoliv aktéra – od herců, přes režiséra, po scénografa, - aniž byste mu potřásli rukou a říkali, jak všechno bylo úžasné. Kdybyste tak nečinili, rovnalo by se to znesvěcení. To už byste mohli rovnou plivat v kostele. Herec prostě něco udělá a už si to chválí, už čeká, že mu to pochválí ostatní. Proto je škoda, že my na své zásluhy tak nějak skromně kašleme.

Proč třeba ve školní kuchyni na sebe nevolají kuchařky: „Macháčková, ty knedlíky byly dneska nadýchaný jako baldachýn, Bušková, pojď sem, holka šikovná, ať tě můžu obejmout za ten lahodný banánový pudink, Vondrušková, za to vycíděný nádobí máš ode mě nominaci na Pánvičku roku jistou!“

Kdybychom se chovali víc jako herci, mohl by být život všeobecně příjemnější. Všimněte si, když čtete rozhovor s kterýmkoliv hercem, jak na rozdíl od nás hovoří zásadně nadšeně o lidech, s nimiž pracuje. My jsme pořád s něčím nespokojeni. Vedoucího nesnášíme, kolegové jsou otravní, okolnosti nám nepřejí, a tak pořád dokola. To herec ne. Všechno, na čem pracuje je geniální a každý, s kým pracuje, je úžasný. Můžeme se dočíst leda to, že právě dotočil velice zábavný seriál, který podle vynikajícího scénáře režíroval nesmírně talentovaný režisér, s nímž se spolupracovalo jedna radost, stejně tak s celým filmovým štábem, a nejvíc spokojený byl s hereckými kolegy, protože okamžitě utvořili sehranou partu, táhli všichni za jeden provaz, aby se dílo podařilo a co hlavní… slyšeli na sebe. Hlavně to slyšení je evidentně ze všeho nejdůležitější. Po přečtení pár rozhovorů máte pocit, že si bez něj herec ani nepochutná na cateringovém párku s hořčicí.

Já vím, asi namítnete, že sádrovat zlomený kotník, doučovat matematického propadlíka nebo markovat osm hodin za kasou není tak zábavné, jako když se herec pitvoří do kamery, pětkrát se záběr přetáčí, protože vždycky zvorá text, a ještě ke všemu mu za to nejenže nikdo nevyčiní, ale z nepovedených záběrů udělají zábavný sestřih, který pak promítají, aby bylo vidět, jak je při tvorbě veselo. A budete mít pravdu. Herec má bavit. To je to, co se od něj čeká. Od chirurga či nočního vrátného se nic takového nevyžaduje. Herci prostě těm, kdo pracují a zajišťují chod společnosti, zprostředkovávají kulturu.

Mám je ráda, tleskám jim, bez uměleckých počinů si svůj život snad ani neumím představit. Když si tedy v sobotu pustím v hlavním večerním vysílacím čase předávání filmových cen a těším se na dekorování kvalitních kinematografických děl i jejich protagonistů, chci vidět to, k čemu mě televizní program pozval. Jsem za celý pracovní týden unavená, ruce mám vytahané jako opičák, mysl bolavou starostmi. Kdybych se chtěla pitvat v politice, které mám v sobotu večer už fakt plné zuby, tak si pustím Události, komentáře, nebo v neděli Otázky Václava Moravce. Proto si po pár minutách přenosu připadám, jako bych byla pozvána na grilovanou zeleninu s pečeným lososem a hostitel mi k tomu doprostřed talíře nakydal šunkofleky. Což o to, mám je taky ráda, ale jindy a k něčemu jinému.

A proto si říkám, že aby panovala alespoň základní spravedlnost, pakliže jiné profese televizních výsad nemají, zaveďme si je do života sami. V praxi si to představuji asi tak, že mi v samoobsluze pokladní namarkuje něco z nakoupeného zboží, v polovině snímání kódů svoji práci zastaví a bude mi pět minut vyprávět o svých politických názorech a postojích. Pak ten nákup povezu vlakem domů, ale dorazím se zpožděním, protože mašinfíra nejdříve cestujícím vysvětlí, co si myslí o parlamentní demokracii a o všeobecném referendu.

Než se to ujme, tak bychom se zatím mohli v práci alespoň vzájemně velebit. Snad by nás nikoho neubylo. Herci to dělají permanentně a jak jim to jde k duhu.