Nediskriminujte dědy, i oni mají právo na vnoučata!

Před prázdninami se ptala moje kamarádka - učitelka žáků pátých tříd, jestli vědí, jaké zaměstnání má nebo měl jejich dědeček, a jaké příjmení má otec jejich maminky. Většina dětí na to neuměla odpovědět.

Jenže to není všechno. Za ještě horší považuji, že mnoho žáků nevědělo ani tu snazší variantu - jaké příjmení má děda z otcovy strany. Převážná většina znala jen jméno křestní a odpovídala ve stylu: „no přece děda Karel“. „A jak dál,“ trvala učitelka na správné odpovědi a ještě napovídala: „no když je to táta tvého táty, tak se přece jmenuje...“ Odpovědí jí bylo otrávené koulení očima a nespokojené brblání, jaké těžké věci to na konci školního roku probírají. Když mi kamarádka školní příhodu vyprávěla, bylo mi smutno. Přesněji – vyděsilo mě to. Co se to v dnešních mladých rodinách děje, že děti tak málo znají své nejbližší? Děda přece nepatří mezi zakázaná slova. Nenastal náhodou už ten pravý čas, aby společnost přestala přehlížet důležitou roli dědů?

Dědové bývají zábavní, nejsou při hlídání vnoučat úzkostní na každou maličkost, sem tam nějaké to ušpinění je nestresuje, ve společnosti vnoučat bývají hraví a stávají se z nich znovu kluci. Pro děti je báječné, když se podaří dobrý vztah s oběma dědečky vybudovat. Většina dědů přestává být ve společnosti dětí svých dětí věčně nespokojenými morousy, kteří mají rádi jen své pohodlí a klid. A pro děti bývá zábavné i poučné, že i jejich táta či máma mají někoho, koho musí občas poslouchat, před kým mají respekt a komu projevují lásku a úctu. Je to pro ně nenápadný vzor i model do budoucna hodný následování. A na příkladu dědy si vnoučata časem mimoděk uvědomí, že i jejich – momentálně fyzicky zdatný a věčně něčím zaměstnaný táta – bude taky jednou potřebovat ke čtení novin brýle, večer si potře bylinkovým gelem kolena a občas si nebude moct vzpomenout, s kým že to bude hrát ve středu v televizi Barcelona. Já své dva dědečky už dávno nemám, ale vzpomínám na ně s láskou.

Jeden děda byl manuálně zručný zemědělec. Dokázal na políčku vypěstovat cokoli od okurek, přes brambory, česnek, mrkev a další užitečné plodiny, jimiž zásobil rodinu a krmil chov králíků. Dovedl šít kožené brašny a koňská sedla. Uměl to se dřevem. Králíkárny si dělal zásadně sám. Mně jako malé holčičce vyrobil nádherný altánek, kde jsem měla své malé království. Uměl hrát perfektně na trubku, velmi obstojně na několik dalších hudebních nástrojů a vyprávět veselé historky z doby, kdy hrál v taneční kapele. Ještě dnes se usmívám při vzpomínce, jak se jednou kodrcal na své frézičce z políčka domů, když ho kousek od stavení stopla dopravní policie. Příslušníci mu domlouvali, že s tímto strojem na hlavní silnici nesmí. A jindy odbojný děda se snad bál, že se mu buď zapaří seno, nebo mu napaří mastnou pokutu, tak s policisty nejen ve všem souhlasil, ale ještě na vše odpovídal: „Provedu!“.

Druhý děda byl technický nešika. Jednou si chtěl vyzkoušet jízdu na motorce, ale neuměl ji zastavit. Proto na ní jezdil po mnoha okolních vesnicích pořád dokola tak dlouho, dokud mu nedošel benzín. Zato byl poctivý cestář, který v zimě nesčetněkrát celou noc v třeskutém mrazu ručně prohazoval a sypal dvoukilometrovou silnici vedoucí od nich ze vsi do města, aby se ráno dostali lidi do práce a děti do školy. Byl to chlap, který se nikoho nebál a uměl všechno zařídit. Za druhé světové války nasazoval za celou vesnici vlastní krk, když jako člen obecní rady, mající v referátu záležitosti zemědělské, kryl před německým úředníkem při pravidelném soupisu hospodářských zvířat všechny (velké sedláky i malé záhumenkáře), kdo v jejich obci dělali načerno domácí zabíjačky, aby si v těžkých časech přilepšili. Děda kouřil fajfku, rád chodil do hospůdky na pivo a vždycky mi odtud přinesl čokoládu.

Tohle všechno jsem o svých dědečcích věděla od malička. Něco mi vyprávěli sami dědové, něco moji rodiče. Teď bych se chtěla zeptat současných rodičů... jste si jisti, že vaše děti vědí o vašich rodičích alespoň to, na co se ptala žáků paní učitelka v úvodu mého článku? Znají jejich příjmení a povolání? Dokáží z jejich života vyprávět nějakou historku? A co vy? Dopřejete svým tátům možnost pohlídat vaše děti alespoň tak často, aby si mezi sebou stihli vybudovat ten báječný dědečkovsko-vnoučkovský vztah? Věřte, že až bude mít váš syn dredy až na ramena a dcera bederní kérku, už jim stloukání ptačí budky a výlet s dědou do ZOO nebudou připadat jako atraktivní volnočasová aktivita. Ten pravý čas na cokoli je totiž vždycky TEĎ!

P.S. Pokud jste se nedávno při čtení mého článku - Neberte babičkám vnoučata - obávali, že jsem muže ošidila, věřte, že v té době jsem už dědečkovský blog měla rozepsaný. :-)