Měla jsem prasečí chřipku, proto se novému viru nesměju

H1N1 aneb prasečí chřipka. Vzpomínáte? Já ano, protože jsem ji před pár lety prodělala. Do nemocnice mě tehdy vezla záchranka.

Bylo to v neděli – jak jinak. V mém případě bolavé zuby, ledvinová kolika a prasečí chřipka udeří jedině o víkendu. Měla jsem vysokou horečku, nezastavitelný kašel, zvracela jsem snad i to, co měli k obědu sousedi, a když došlo na dýchací potíže, ukázala se přítomnost lékaře nezbytnou.

Nejdřív jsem se bránila myšlence na virus, kterého byla plná média, až se tomu lidi začínali smát a pro legraci na drobně kýchající pracovní kolegy vesele chrochtali. Ale silná dušnost a naprostá vyčerpanost mě přemluvily, abych to nebrala na lehkou váhu. Protože, co kdyby to nakonec ten virus byl?

A tak mě sanita fofrem vezla do nemocnice. Na slánské interně jsem byla hospitalizována. A podržte se, s podezřením na prasečí chřipku, kterou později krevní testy opravdu potvrdily. Hned na příjmu jsem byla instruována o přísné izolaci, kterou musím dodržovat. Protože mě nebylo kde izolovat, zřejmě infekční pokoj nebyl volný, možná ho tehdy ani neměli, byla jsem uložena na nadstandard. Tam jsem ležela sama v hlavní roli nakažlivého pacienta.  A tak za mnou během dne průběžně přicházel zarouškovaný personál, v podstatě od primáře až po uklízečku, a všichni se ptali, zda něco nepotřebuji, protože jsem nesměla ani na chodbu. Já sama jsem si musela roušku nasadit pokaždé, když se k mému lůžku kdokoli přiblížil.

Proto mě druhý den udivilo, když na pokoj nakoukla paní roznášející obědy, zeptala se, jestli nechci čerstvý čaj, a když jsem odpověděla kladně, podivila se, proč si tedy pro něj na chodbu nedojdu. Zmínila jsem se o přísné izolaci, ale paní se ušklíbla a dala mi za příklad nějakého pacienta na vedlejším pokoji, který je prý z nějakého důvodu také v izolaci, ale čaj si na chodbu chodí načepovat docela sám. Zastyděla jsem se za své úzkostlivé dodržování zdravotních instrukcí a zeptala se při večerní vizitě lékařky, jestli na chodbu opravdu smím? Zděšeně odpověděla, že v žádném případě ne a chvilku mi kladla různě záludné otázky, aby zjistila, jestli jsem z pokoje přece jen nevykoukla.

Další den se mě stejná paní zeptala, proč si po jídle sama nemyji nádobí, protože ten pán odvedle ano. Zatímco vztekle drhla talíř od šunkofleků, jsem odvětila, že bych klidně i horečku překonala a talíř si opláchla, ale nemám k dispozici žádný saponát. „To ten pán odvedle taky nemá,“ řekla žena a já jsem si hned představila nemocného chlapíka, jak v posteli přičinlivě olizuje talíře.

Třetí den jsem čekala, že mi paní přijde oznámit, jak si pán odvedle myje okno a vyšívá gobelín s motivem chirurgické roušky, ale přišla nová služba. Přinesla mi čaj, nabádala mě, abych pěkně ležela v posteli a dala mi za příklad pacientku, co z ní nechce vylézt, ani když ji k tomu nutí lékaři.

Na tuto historku s odstupem času vzpomínám ráda, na chřipku samotnou nikoli. Občas i nemoc může přinést veselé situace. Ale raději si je pořiďme jinak. Já jsem si dnes v lékárně nechala poradit a vitaminově si zařádila. Koupila jsem si céčko, déčko a béčko. Tato kombinace by měla většině z nás zajistit, že se veselým situacím budeme smát doma nebo v práci, ale ne v nemocnici. Tak hodně zdraví!!!