Kdy děti rodičům nevěří?

Děti jsou nejdříve maličké, důvěřivé a rodiče jsou v jejich očích rovni bohům. Ale pak se to někde zlomí.

A pokud přímo nezlomí, tak alespoň nakřápne. Ne nadarmo je hlavním bodem dospívání odbojový přístup takřka ke všemu, co vyjde z úst dospělých osob – rodičů zejména. Se začínajícím školním rokem lezeme potomkům na nervy nejvíc. To je pořád nějakých doporučení, příkazů, nabádání, domlouvání a někdy – nedej bože – i doprovázení ke škole.

Chtěla bych se mezi ty výchovné zářijové souboje vmísit a odlehčit je třeba tím, že na chvilku omládnu a vnořím se do pubertálních myšlenek. Pak bych mohla argumentovat asi takto:

RODIČŮM NEVĚŘÍME, ŘÍKAJÍ-LI NÁM

že

*Ta rovnátka nám opravdu moc sluší

že

*Častým opisováním od souseda se nám kazí zrak

že

*Dredy jsou pletené doupě pro parazity a hmyz

že

*Ze všech předmětů, ze kterých máme horší známky, oni měli jedničky

že

*Když máme děravé ponožky, sandály nejsou vhodná obuv

že

*Pohlavek je nejlepší masážní prostředek pro růst vlasů

že

*Učitel je taky jenom člověk

že

*Když mi v osmé třídě rodiče přijdou naproti ke škole, tak mi všichni spolužáci budou závidět

že

*Čtvrthodinové uklízení pokojíčku nás potěší víc, než hodina na internetu

že

*Všem rodičům bylo jednou tolik let, kolik je dnes nám

Pokud vám teď přišlo líto, že vaše děti už nejsou maličké a vy v jejich očích rovni bohům, pak vězte, že vám se povedlo mnohem víc, než se usadit na nebesích. Vychovali jste samostatně uvažujícího člověka se spoustou – sice nezralých – ale originálních myšlenek.