Děti jsou nejdříve maličké, důvěřivé a rodiče jsou v jejich očích rovni bohům. Ale pak se to někde zlomí.
A pokud přímo nezlomí, tak alespoň nakřápne. Ne nadarmo je hlavním bodem dospívání odbojový přístup takřka ke všemu, co vyjde z úst dospělých osob – rodičů zejména. Se začínajícím školním rokem lezeme potomkům na nervy nejvíc. To je pořád nějakých doporučení, příkazů, nabádání, domlouvání a někdy – nedej bože – i doprovázení ke škole.
Chtěla bych se mezi ty výchovné zářijové souboje vmísit a odlehčit je třeba tím, že na chvilku omládnu a vnořím se do pubertálních myšlenek. Pak bych mohla argumentovat asi takto:
RODIČŮM NEVĚŘÍME, ŘÍKAJÍ-LI NÁM
že
*Ta rovnátka nám opravdu moc sluší
že
*Častým opisováním od souseda se nám kazí zrak
že
*Dredy jsou pletené doupě pro parazity a hmyz
že
*Ze všech předmětů, ze kterých máme horší známky, oni měli jedničky
že
*Když máme děravé ponožky, sandály nejsou vhodná obuv
že
*Pohlavek je nejlepší masážní prostředek pro růst vlasů
že
*Učitel je taky jenom člověk
že
*Když mi v osmé třídě rodiče přijdou naproti ke škole, tak mi všichni spolužáci budou závidět
že
*Čtvrthodinové uklízení pokojíčku nás potěší víc, než hodina na internetu
že
*Všem rodičům bylo jednou tolik let, kolik je dnes nám
Pokud vám teď přišlo líto, že vaše děti už nejsou maličké a vy v jejich očích rovni bohům, pak vězte, že vám se povedlo mnohem víc, než se usadit na nebesích. Vychovali jste samostatně uvažujícího člověka se spoustou – sice nezralých – ale originálních myšlenek.
