Kdo nemá, co by řekl, začne to psát

Člověk, aby byl dneska opatrný nejen na peněženku, na kluzký schod a na nestoudníky s rouškou pod nosem, ale taky na to, co si přečte.

Já jsem se dneska například začetla do pár článků profesionálních novinářů a do několika blogů amatérských blogerů, ale hlavně do diskuzí pod nimi. A teď tu sedím jako opařená.

Lidi zlatý, neměla jsem to dělat. Mohla jsem si pěkně žít ve své příjemné iluzi, že jsou lidi většinou slušní a zdvořilí, že odlišný názor není tragédie, nýbrž startovní signál k zajímavé polemice, která se opírá o fakta a výměnu vlastních zkušeností, a že než někdo někam něco napíše, tak si to nejdřív nechá několikrát projít hlavou, ale hlavně udělá to, co doporučuji vždy nejen sama sobě: když něco naťukáme, tak než to vyšleme do světa, nejdříve si to po sobě nahlas přečtěme, doporučuji opravdu nahlas, neboť mozek má své potřeby a pracovní postupy. Je to skutečně fajn metoda. Jednak nám při memorování napsaného vychladne hlava a potom… nahlas vyřčená pitomost se nám přestane jevit jako geniální argument. Člověk prostě někdy loví myšlenky obtížně jako ryby z bahnité tůně, a když je chce převyprávět, dopadne to občas jako v mém aforismu:

A tak přeji nám všem, kdo si na internetu čteme, hodně dobrých „rybářů“, kteří nám své slovní úlovky představí vždy ve skutečném množství a velikosti