Vnímám to trochu jako teror proti těm majitelům restaurací, kteří se rozhodli mít podnik "ne pro každého". Na koho jiného by lidi mohli slyšet více než na děti? Je to nestoudnost nechtít někde děti
Debaty o tom, zda děti do restaurace patří nebo ne, mi připomněly situaci s jednou mojí bývalou klientkou. ;-) Pracovala jsem v tzv. SASce, což je služba pro rodiny s dětmi, jež se ocitly v tíživé sociální situaci, kterou neumějí samy bez pomoci vyřešit. Mimo jiné jsme pro tuto konkrétní rodinu sháněli bydlení. Domluvili jsme si schůzku s majitelkou domu, která inzerovala, že pronajme byt ve svém domě. Přišli jsme tam. Ona otevřela dveře a jak nás uviděla, celá zkoprněla. Pak začala něco koktat, že kdyby věděla, o koho se jedná, že by nás nezvala, a že těmhle lidem byt určitě nepronajme a ani nám ho nebude ukazovat.
Potom mi poslala SMS zprávu a omlouvala se mi, že zná partnera klientky, že kdysi u nich kradl, a že někoho takového si do domu nasadit nemůže. Samozřejmě jsem to chápala, ale klientka rozhodně ne. Měla pocit, že když paní dala inzerát, že pronajímá byt, tak je povinna ho pronajmout, a nedala si za nic na světě vysvětlit, že majitel domu má právo se rozhodnout, koho si do domu vezme a jestli si tam vůbec někoho vezme.
Bylo to marné. Posílala tam známé na výzvědy, jestli jim by paní byt pronajala. Volala tam, měnila hlas. Pak tam zase volala sama za sebe a slovně paní napadala. Prostě jedním slovem neuvěřitelné. Chybělo už jen to, že na nebohou paní zavolá policii a podá na ni trestní oznámení za to, že byt, který inzeruje k pronájmu, odmítá pronajmout.
No a já si myslím, že stejně tak majitel restaurace má právo si rozhodnout o tom, jaké chce provozovat zařízení. Podle mě nejde jen o bezpečnost, ale jde také o to, že do některých restaurací se chodí pro zážitek, pro gurmánský zážitek. Návštěva takového zařízení může být společenskou záležitostí, často i slavnostní. Není neobvyklé, že za to zaplatíme nemalý peníz. Taková trochu snobárna! A proč ne? ;-) Život je přece krásný právě tou jinakostí. Je hezké občas si vyhodit z kopýtka a nebýt při tom rušen každodenní přízemností. ;-)
Já mám děti ráda. Když jsme na výletě a potřebujeme prostě jen utišit hlad, tak mi nevadí, že kolem hlučí děti. Dá se to očekávat, i to k tomu tak nějak patří. Najím se a jdu. Ale pokud jde o takové ty výjimečné okamžiky, vzácné chvilky, které si chci užít a na vždy uložit do paměti, tak tedy také nejásám nadšením, když mi tam nějaké dítě div že neskáče po hlavě, a já neslyším vlastního slova.
Vnímám to trochu jako teror proti těm majitelům restaurací, kteří se rozhodli mít podnik "ne pro každého". Na jaké slabší místo se dá udeřit než přes děti? Na koho jiného by lidi mohli slyšet více než na děti? Je to nestoudnost nechtít někde děti! "Počkej, panáčku, já ti to osladím! Rozmáznu tě jako malinu!" ;-) "Máš restauraci? Jsi povinen nakrmit mě i mé dítě!" ;-) A z jakého titulu?
Je to sice zvláštní do restaurací zakazovat přístup dětem, ale z mého pohledu na to má majitel restaurace právo. Je to jeho podnik. Riskuje tím, že já tam nikdy nepřijdu, protože kde nechtějí mé dítě, jako by nechtěli mě. On ale třeba o moji návštěvu zrovna nestojí. Cílí na jinou klientelu. Tak proč se tam cpát? Proč si stěžovat na všech nádražích? ;-) Je to jako bychom se zlobili na prodejce Ferrari, že nejsou schopni nám nabídnout auto v naší cenové relaci? Šmejdi. ;-)
A kolik je takových restaurací, kde nechtějí děti? Za mě to chce dost odvahu v dnešní době nastavit takovou hranici, a v blízkém okolí si žádnou restauraci s tímto či jiným podobným omezením nevybavuji. Za to jsou tu restaurace, které vítají cyklisty, pravda bez bližší specifikace ohledně dětí. ;-)
Proč mám pocit, že práv se domáhají nejvíce ti, co nemají za mák respektu?
PS: Dovětek: Ty klienty, se kterými jsem dřív pracovala, "běžná" populace označuje za "nepřizpůsobivé". ;-)
