Na svatého Martina vylézají duchové z praček

Svatý Martin zřejmě změnil své zaměření. Sníh došel, tak si možná otevřel prádelnu. ;-) Nebo si ho najala svatá Barbora, shání pro ni ponožky, aby měla do čeho zlobivým dětem nadělovat uhlí. ;-) 

Bylo to v sobotu po našem svátečním milování. Svátečním proto, že můj vyvolený je Martin. Ne ten svatý, ;-) ale prostě Martin a toho dne měl svátek.

"Přijď na snídani," psal mi ráno, a tak jsem přišla. "Všechno nejlepší k svátku," vlepila jsem mu pusu a objala ho. Chytil mě za ruku a vedl mě dál. Na stole byla zapálená svíčka. Hrály tam rockové balady a voněly čerstvé housky a káva. Jak to někde voní kávou, jsem tam prakticky doma. ;-) Usedli jsme spolu k snídani.

Naše romantická snídaně byla záhy přerušena telefonátem. Martinovi volal brácha, aby mu popřál k svátku. Jsou v kontaktu dost málo, takže než si stihli všechno říct, trvalo to celou věčnost.

Mezi tím se probudila Martinova dcera, která se chystala na trénink. Nemohla najít cyklistické brýle a rukavice. Martin se nejdříve snažil zvládnout obojí souběžně, telefonovat i hledat, ale brzy to vzdal a bráchovi se omluvil, že zavolá později, až vypraví dceru na trénink. 

Tak se i stalo. Dcera odešla a Martin znovu volal bráchovi, aby hovor navázali tam, kde ho skončili. Když bylo řečeno vše, co řečeno být mělo, a Martin se s bráchou rozloučil, naklonil se ke mně a přitlumeným hlasem řekl: "Konečně máme čas jen pro sebe." Musela jsem ho bohužel vyvést z omylu. Parkovné jsem si totiž zaplatila jen na hodinu a ta doba měla vypršet již za 5 minut. "Je mi líto, ale musím jít." vysvětlila jsem mu.

Podíval se na mě opravdu smutně, což jsem si v žádném případě nemohla vzít na svědomí tím spíš ne v den jeho svátku, a proto jsem rychle pokračovala: "Neřekla jsem ale, že si nemohu jít zaplatit parkovné na další hodinu nebo dvě?!" usmála jsem se a dala mu pusu.

"Jdu s tebou!" řekl a spěšně seskočil s barové židle, jako by se bál, že bych si to cestou snad ještě mohla chtít rozmyslet. Moje námitky, že jsem velká holka a zvládnu to sama, jako by neslyšel. "Půjdu rád s tebou a zaplatím to, mám spoustu drobných." pokračoval. U automatu jsme společnými silami zaplatili. Když se tam totiž drobné snažil vhodit Martin, tak se ten vstup pro mince zablokoval, a minci tam nešlo vhodit, takže jsem zaplatila já jeho mincemi. To šlo hladce. ;-)

Co se dělo těsně poté, když jsme se vrátili k Martinovi domů popisovat nebudu. To je jen mezi námi dvěma a ani to není publikovatelné před 22. hodinou. ;-) Nicméně když pak přišel ten čas, že se zase oblékneme, stalo se něco zvláštního.

"Chybí mi jedna ponožka." zahlásila jsem. "Už jsem prohledala všechno. Nemám ji ani v nohavici a ani tady kolem nikde není." Stála jsem tam už celá oblečená, jen jednu nožku jsem měla bosou. "Miláčku, nebudeš mi to asi věřit, mně jedna ponožka chybí taky." zkonstatoval po chvíli trochu zaraženě Martin. Vypadalo to fakt vtipně, jak jsme tam oba překvapeně stáli každý s jednou nohou bosou.

"Belinku tu dnes nemáte, ne?" zeptala jsem se, neboť občas mají na hlídání pubertální kokršpanělku, která miluje ponožky. "Nemáme," odpověděl zamyšleně Martin. Pak hledal pod gaučem, za gaučem, pod polštáři, .... Prostě ty ponožky nikde nebyly. "To přece není možný." dostala jsem záchvat smíchu. Vypadalo to komicky, jak jsme tam oba zmateně pobíhali kolem gauče na půl bosí, hledali své ponožky a přitom se snažili pochopit, co se to tam sakra děje. 

Nakonec Martin obě naše ponožky našel na druhé straně místnosti. Nemáme pro to ani jeden vysvětlení. Měla jsem těsné kalhoty, takže jsem se z nich vyprošťovala sama a s nimi jsem stáhla i ty ponožky. Tyhle kalhoty mě tak těsně obepínají, že je téměř nemožné je sundat, aniž bych s nimi zároveň nesvlékla i ponožky. Mezi tím, co já se snažila dostat ze svých gatí, Martin se vysvlékl. Já jsem měla všechno své oblečení na jedné hromádce na zemi před gaučem a Martin své oblečení měl na druhé hromádce, která byla hned vedle té mé. Jak nám odtamtud zmizely ty ponožky a ještě takhle spolu, když jsme se svlékali každý sám, je fakt záhada.

Tečkou za tímto zážitkem byla ještě ta svíčka, co hořela na stole. Nešla sfouknout. Já jsem foukala jak o život, potom Martin foukal, ale plamínek ne a ne zhasnout, vždy se znovu rozhořel. A tak to trochu vypadá, že tam s námi laškoval ještě někdo třetí. ;-)