Malý příběh o velkém lidském utrpení

Vše v našich životech se děje pro nás, i když je někdy těžké spatřovat lásku za něčím, co přes naše filtry, přes které se na život a na okolní svět díváme, vypadá spíš jako krutý trest. 

"Život není spravedlivý. Člověk v životě nic špatného neudělal a je takhle potrestaný. Tohle se mi nemělo stát." Stěžoval si pravidelně jeden náš nejstarší pacient, kterého jsem u nás navštěvovala. Do května, než upadl a zlomil si krček stehenní kosti, byl soběstačný a čilý. Od té doby se to ale hodně změnilo. Ve všech oblastech života potřebuje pomoc a podporu. Chůzi zvládne pouze s chodítkem, ale i tak je třeba, aby u něj někdo byl a jistil ho. Občas ztrácí balanc nebo se mu podlamují nohy. 

Chodila jsem k němu skoro každý den, aby alespoň na chvíli přišel na jiné myšlenky. Byl takový křehký, stále si o něco nebo o někoho dělal starosti a byl téměř neustále rozrušený. Těžce nesl zejména odloučení od manželky. Měl pocit, že je to trest, který si nezasloužil. Vyčítal si, že byl tak nešikovný, že upadl. Nedal si vysvětlit, že tyhle věci se nám dějí, a my s nimi většinou nejspíš ani nemůžeme nic udělat. Prostě se to tak mělo stát.

Povídali jsme si spolu o všem možném. Vyprávěl mi o synovi. Velmi ho chválil, jak je schopný a šikovný, a že je jim s manželkou velkou oporou. "Ještě, že ho máme." povzdechl si častokrát. Vyprávěl mi, že se jmenuje po kamarádovi, který mu v mládí zachránil život, když lezli po skalách. "Já jsem v jednu chvíli uklouzl a nestihl jsem se zajistit. On byl už nahoře. Skočil po lanu a zadržel ho. Určitě mě ušetřil vážných zranění, dost možná mi zachránil život, a tak se náš syn jmenuje po něm. Chtěl jsem, aby věděl, že si moc vážím toho, co pro mě udělal." zasnil se a v jeho šedých očích se mu i po tak dlouhé době zračila velká vděčnost a čistá láska ke kamarádovi. Stále jsou v kontaktu, volají si a vídají se na srazech.

Vyprávěl mi o tom, že má zálibu v zahradničení. "Letošní krásné léto jsem celé propásl. Od května jsem po nemocnicích." říkával mi smutně. Když jsem ho vzala ven do našeho parku, přemohla ho taková ta upřímná až dětská radost, která alespoň pro tuto chvíli přehlušila stres, jenž ho jinak zcela ovládal. Radoval se z každého keře a z každého stromu. Pojmenovával je a obdivoval. "To je taková krása." rozplýval se. "Jak já se vám odvděčím za to, že jste si na mě udělala čas, abyste mě sem vzala, že jste se mi takhle obětovala." Vysvětlila jsem mu, že ode mě to rozhodně není oběť, a že mě nemohl odměnit víc než radostí, která mu právě teď kouká z očí. "Vaše oči se konečně smějí. Raduji se, že vy máte radost." Dlouze se na mě podíval a řekl mi: "Vás nezapomenu." Zopakoval mi to pak ještě jednou, když jsme si tak spolu souzněli, a do třetice mi to řekl poslední den, když jsme se loučili. "Vás opravdu nezapomenu." hovořil ke mně a přitom mi vřele tiskl ruku.

Někdy jsme spolu jen mlčeli, a to byly ty nejsilnější chvilky. Když se to stalo poprvé, byl z toho celý nesvůj. Je to gentleman a měl pocit, že by mě měl bavit. Znervózněl a nešťastně mi řekl: "Já vůbec nevím, co bych vám měl ještě vyprávět. Nic mě nenapadá." Pohladila jsem ho po ruce a usmála se na něj. "Můžeme klidně mlčet. S některými lidmi se moc hezky mlčí. A já myslím, že zrovna my dva si velmi dobře rozumíme i beze slov." Vyměnili jsme si dlouhý pohled a on se začal smát. Kroutil hlavou a přitom říkal něco o tom, že nikdy nepotkal člověka jako jsem já, a že je mu velkou útěchou to, že za ním chodím. "Jste speciální, víte to?" řekl mi a pořád se usmíval.

I on byl speciální, což jsem mu samozřejmě řekla. Není možné, aby ve mně viděl kvalitu, kterou by sám neměl. Proto jsme spolu byli schopní hovořit beze slov. Stačil pohled z očí do očí a pohlazení po ruce a všechno nám bylo jasné. Říká se tomu souznění duší, kdy v očích toho druhého člověka spatřujete Boha, a je tam obsaženo vše. Slova v tom okamžiku absolutně ztratí smysl, neboť nelze slovy pojmout veškerou tu lásku, pravdu a moudrost, která je tam v danou chvíli cítěna a prožita.

Aktuálně už je doma u své ženy a já vím, že si stejně dělá starosti. Teď už si nedělá starosti s tím, že je v nemocnici a že je odloučený od manželky, ale pro změnu si vyčítá, že jí nemůže být oporou, protože jeho tělo už je prostě slabé. A to jsme si to tolikrát řekli, že tuto roli je nyní třeba přenechat jiným, neboť v tom je zastupitelný. V čem ho ale rozhodně nikdo jiný zastoupit nemůže, je jeho role nejbližší osoby, kterou pro svoji ženu je. "Nikdo jí nemůže být takovou psychickou oporou jako vy. Nikdo ji nezná tak dobře. Nikdo s ní toho tolik neprožil. Nikdo ji nemůže pochopit tak dobře jako vy. To je teď vaše hlavní úloha. V tom vás nikdo nemůže nahradit, a je potřeba, abyste na to myslel a nepouštěl se do žádných nebezpečných akcí, jejichž výsledkem by mohl být další úraz a váš další pobyt v nemocnici." Odsouhlasil mi to, ale stejně jsem cítila, že ta touha být své ženě mužem, o kterého se může opřít, je velká. Rozumím tomu. Vím, že se stane, co se má stát.

Také vím, co je to za muka, když člověk prožívá to, co prožíval a nejspíš stále prožívá tenhle milý starý pán. Nevím, jestli by se mi podařilo, kdybychom na to měli více času, ho dovést k poznání, že z toho pekla se může osvobodit jedině smířením. Je jedno, jestli je v nemocnici nebo doma se ženou. Dokud má člověk pocit, že je nespravedlivě zkoušen či dokonce trestán, pak žije v nepředstavitelné bolesti a v utrpení. Až když bez výhrad a s pokorou přijme vše, co bylo a je nutné prožít, aby tuhle pravdu pochopil, a dokáže za to upřímně z celého svého srdce poděkovat, teprve pak se mu dostane boží milosti, a ten těžký balvan z jeho hrudi se odvalí. 

Platí to pro nás pro všechny nejen pro lidi, kteří stojí na prahu života a smrti. Kéž dokážeme Pravdu nahlédnout, zmoudřet a osvobodit se dříve než jsou naše dny sečteny, to nám všem moc přeji. Bůh s tím milým starým mužem i s námi všemi.