Jsme hráči

Život nám prostě rozdá karty a s těmi máme hrát. S pěknými kartami umí hrát každý, ale dostat do ruky "mizerný" karty a dokázat s nimi rozehrát dobrou hru, to už je umění. A jak ta hra jde vám?

Kdykoliv jsem se potkala s matkou Romána, v duchu jsem se ptala, kde bere tu sílu. Román je devatenáctiletý kluk, který se k nám dostal po několika měsících strávených po nemocnicích. Ve škole se mu stal úraz, při kterém utrpěl vážné zranění mozku. Zázrakem přežil. Dosud jsem nepotkala člověka jako je jeho matka.

Od prvního dne věděla, že ten úraz nebyl jen nešťastnou náhodou. Neuvěřitelným způsobem se k ní dostalo video jen chvíli poté, co se dozvěděla, že pro syna do školy přiletěl vrtulník, aby byl co nejrychleji dopraven do nemocnice, kde bojoval o život. Nikomu to neřekla, jen policii, když se přišli ptát. Mně to svěřila, až poté co policie za Románem přišla až k nám. Za celou dobu jsem od ní neslyšela jedinou stížnost na život, jediné křivé slovo proti škole nebo proti spolužákovi, který jejího syna zákeřně napadl a vážně zranil.

"Hlavní pro mě je, že mám svého Romána zpět, že žije. Není jako dřív. Hlava už asi nikdy nebude úplně v pořádku. Bude nás už asi celý život potřebovat, ale je tu. Mluví s námi, někdy se i usměje. Chodí. Na toho kluka se nezlobím, spíš je mi ho líto. Je ještě tak mladý. Bude s tím muset celý život žít. Mně nejde o to ho potrestat. Od toho je Bůh nad námi, ten ať rozhodne. Já mám zpět svého syna. To je to jediné, na čem mi záleželo a co je pro mě důležité."

Rodiče byli stále s Románem. Jeden nebo druhý za ním dojížděli, kdekoliv v nemocnici byl. Přitom oba stále pracovali. Musely to být vyčerpávající měsíce. Na celém tom příběhu je nejúžasnější to, jak se matce Romána všude otevíraly dveře dokořán. Přitom ona není urputná, ničeho se nedomáhá, jen sděluje, co cítí a co potřebuje, a díky té její opravdovosti, kdy nekřičí, nic nedramatizuje, jen projevuje navenek to, co uvnitř prožívá, ji okolní svět nejen slyší, ale i naslouchá a koná. 

Její síla spočívá v tom, že nezabředává do sebelítosti a neviní svět z toho, co se jí v životě děje. I přestože prožívala velký strach o syna, nepřestávala věřit, že když se jako rodina semknou, společně to zvládnou a vše dobře dopadne. Byla neúnavná. I když to bylo těžké, stále šla. Soustředila se jen na to své jediné zbožné přání, aby její syn žil. Neplýtvala energií na lítost, obviňování či stížnosti. Modlila se, ale zároveň sama dělala vše proto, aby syn věděl, že tady s ním všichni stále jsou a budou. Dávala sílu synovi i všem okolo.

Za mě neskutečná škola života. Sledovala jsem ji několik měsíců s otevřenou pusou a postupně mi to docházelo. Aha, o tom to tady je. Tohle se po nás chce. Život nám prostě rozdá karty a s těmi máme hrát. S pěknými kartami umí hrát každý, ale dostat "mizerný" karty a dokázat s nimi rozehrát dobrou hru, to už je umění.

Proto někteří lidé, ač jsou vážně nemocní či postižení dokáží žít plnohodnotný život. Došlo jim, že ty podmínky, ve kterých žijeme, jsou jen platforma, jako když se hraje počítačová hra. Dostal jsem se na invalidní vozík a přesto si tady mám ten život užít. Jak to udělám?

Prostě něčí hra se odehrává v luxusu a něčí hra se odehrává na ulici. Někdo je rocková hvězda a někdo stráví život na invalidním vozíku. To jen my lidé máme tendenci všechno hodnotit, co je dobré a co špatné, přitom často jsme svědky toho, že ne vše, co se nám zvenku zdá být skvělé, takové ve skutečnosti je a naopak.

Jsme hráči. Můžeme buď bulet nad tím, co jsme dostali za karty a nebo tu hru můžeme hrát. V tom máme všichni možnost volby, a když přestaneme dávat energii tam, kam ji dávat nemá smysl, kdo ví, do jakého levelu se až dokážeme dostat. ;-) 

A jak ta hra jde vám? A co platformy, na kterých se odehrává, dobrý? ;-)

PS: Upřesňuji. Možnost volby máme všichni my, kdo jsme schopni vidět, že máme možnost volby. Jsou ale mezi námi i lidé, kteří z nějakého důvodu tu možnost volby nemají, protože prostě nevidí, že ta možnost tady je. Rozumíme si? ;-)