Jsem matka na plný úvazek a už se za to nebičuji!

Stalo se to minulý týden. Vlekly jsme se s dcerou přes naše maloměstské obchodní centrum. Já měla na nohách pohorky, na hlavě napařenou opravdu velkou čepici a na zádech manželův camel batoh s nákupem. V jedné ruce, navlečené do velké sjezdařské rukavice, jsem třímala naše obrovské těžké sáně. Druhou velkou rukavicí jsem se dost neobratně snažila sevřít malinkatou ručičku své 2,5leté dcerky. Táhla jsem ji odhodlaně za sebou, abychom si z nákupního odpoledne ukradly ještě pár minut pro nějaké zimní radovánky. Najednou se proti nám vynořila dáma v černém. Byla jako vystřižená z titulní stránky módního časopisu … načesaná, perfektně nalíčená a až provokativně dobře oblečená. „Výborně“, pomyslela jsem si, „tebe jsem tady potřebovala potkat zrovna teď, když vypadám jako špatný stojan na sáně.“ Změřila jsem si ji kritickým pohledem od hlavy až k patě. Znáte ten uhrančivý pichlavý pohled, který vrháme my ženy na druhé zpravidla skvěle vypadající ženy?! Kdybychom je v tu chvíli uměly tím pohledem vymazat z povrchu zemského, udělaly bychom to! Ještě že to neumíme! I přestože jsem si velmi přála najít na dokonalém zevnějšku dámy v černém nějakou chybu, nenašla jsem nic. Vypadala krásně a až nadpozemsky nedotknutelná. Iluzi nedotknutelnosti ještě umocňovala její rychlá chůze, ze které muselo být každému jasné, že si dotyčná nepřeje být nikým a ničím zastavena. Spěchala. Až poté co jsem zavřela své kritické oko, jsem spatřila, že ta nadpozemská bytost letící k nám téměř nadzvukovou rychlostí, není žádná krásná neznámá, nýbrž jedna moje známá, které před měsícem skončily radovánky rodičovské dovolené, a která se vrhla zpět do pracovního procesu. Z jejího vražedného tempa usuzuji, že se vrhla rovnýma nohama. Bylo mi jasné, že pozdravit ji musím já, protože ona se nedívá napravo nalevo a já jsem příliš dobře maskovaná. Odvážně jsem na ni tedy zahoukala na pozdrav. Otočila se, hodně zpomalila a bylo vidět, že se velmi snaží přiřadit si k tomu, co vidí, nějakou konkrétní osobu. Myslím, že nakonec mě stejně poznala spíš podle dcery. Stává se mi to stále častěji, že lidé identifikují nejdříve moji dceru a potom už většinou uhodnou, že ta druhá osoba jsem já. Zřejmě nás tedy poznala, když odpověděla na pozdrav. Potom nasadila urputný výraz brouka kvapníka a někam odchvátala. Pro ty, kdo nesledují večerníčky, kvapník je brouček ze včelích medvídků, který neustále chvátá.

Celá ta situace nebyla ničím zvláštní a trvala okamžik, který by se dal měřit na vteřiny. Já jsem se potom ale cítila mírně rozhozená. Ptala jsem se sama sebe na příčinu. Jsem už na tom tak špatně, že mě vykolejí pohled na dobře vypadající ženu? Nebo na dobře vypadající známou? Nebo mám výčitky svědomí, že jsem stále na rodičovské dovolené? Snažila jsem se upřímně si tu otázku zodpovědět. V noci, když jsem se převalovala v posteli a nemohla jsem spát, jsem si znovu a znovu promítala tu situaci. Najednou jsem na místě své známé uviděla sama sebe, jak chvátám tím obchodním domem, dobře vypadající, upravená a velmi zaměstnaná. Také jsem takhle spěchávala, než mě „zpomalilo“ mateřství. Bývala jsem v práci od rána do večera a sama sebe jsem neustále přesvědčovala, že to tak chci, že mě to tak baví a naplňuje a uspokojuje a kdo ví co ještě. Nebrala jsem sama na sebe žádné ohledy, neposlouchala jsem signály svého těla a neptala jsem se sama sebe, co skutečně chci. Prostě jsem jela jako stroj. Nepoznávala jsem lidi na ulici, protože tam se pohybovala pouze moje tělesná schránka, ale myšlenkami jsem byla stále v čase budoucím. Myslela jsem na to, co ještě musím stihnout, kolik klientů navštívit, kolik mailů napsat, komu ještě zavolat a co potřebuji nutně probrat se šéfem. Ale zpět k mému současnému životu matky na plný úvazek. Opravdu mám výčitky svědomí, že už nejsem zpět na svých cestách za klienty? „Ano, opravdu!“ Je to stejná úzkost, kterou cítím také, když si čtu články o úspěšných manažerkách, které kojí své děti ve svých kancelářích a o nadšených podnikatelkách, které již na mateřské dovolené rozjíždějí znovu naplno své obchody. Té bezesné noci jsem si konečně uvědomila, jak se to se mnou opravdu má. Sice dost pozdě ale přece. Vyplodila jsem také typologii matek. Možná už ji vymyslel někdo přede mnou, ale já se s ní nikde nepotkala, tak si ji alespoň prozatím dovolím považovat za svůj výmysl. Dospěla jsem k závěru, že existují následující typy matek: 1. Matky, které nemají na výběr, jsou v tíživé finanční situaci a musejí pracovat, aby si vydělaly na živobytí. V tomto případě klobouk dolů před všemi těmi, které se s tím dokázaly poprat se ctí. 2. Matky, které mají na výběr, ale pracují, protože pracovat chtějí. Tady si představuji ženy, které měly to štěstí nebo byly tak úspěšné, že se dostaly k práci, která je jejich opravdovou součástí a bez ní by se necítily úplné. Neumějí si představit, že by se jejich životní prostor měl najednou smrsknout do prostoru, který stačí malému miminku. Odcházejí sice od svých dětí do práce, ale vracejí se k nim s radostí a plné energie, aby se jim mohly věnovat. V takovém případě věřím studiím, že tahle varianta dětem nijak neškodí a třeba jim v ledasčem i prospívá. 3. Matky, které mají na výběr, ve skutečnosti pracovat nechtějí, ale pracují, protože je do práce nahnala jejich ega. Tyhle ženy jsou otrokyně svých eg a myslím si, že jejich práce je všem (s výjimkou naší ekonomiky) spíš ke škodě než ku prospěchu. Vím, o čem mluvím. Ego není dobrý pán. Člověk pak se sebou není nikdy spokojen a velmi se to odráží i na náladě doma. Když není spokojená matka, není spokojené ani dítě. O manželovi nemluvě. 4. Matky, které mají na výběr a nepracují, protože narozením dítěte se celý jejich svět začne točit kolem toho malého človíčka a nevadí jim, že se tak bude dít po další dva tři roky. Je to jistě pohodlnější model, ale proč si ho nedopřát, když je tu ta možnost?! Vím, že naší ekonomice bych více prospěla jako pracující matka a jsem si vědomá toho, že luxus, který v tomto směru v naší zemi máme, bychom si jinde dopřát nemohly. Ale když tady ta možnost je, proč si ji nedopřát?! I za to velký dík! 5. Matky, které nepracují, protože nechtějí a ani se nestarají o dítě, protože nechtějí. Ty bych si dovolila ponechat bez dalšího komentáře. Doufejme, že jich není moc. Pane jo. Když jsem si nás matky takhle pěkně roztřídila, nejdříve jsem pocítila vděčnost za to, že nepatřím k prvnímu typu žen a že mi život dal možnost výběru. Dále jsem musela sebekriticky zkonstatovat, že mám sklony skákat, jak moje ego píská, a že jsem tedy mohla snadno sklouznout ke třetímu typu žen. Jsem velmi vděčná za to, že toho má dcera i můj manžel byli ušetřeni. Zároveň jsem si ale uvědomila, že moje ego nesedělo tiše v koutě, ale systematicky mě nahlodávalo a využilo každou příležitost k tomu, abych si tuhle svoji volbu vyčetla. Tiše jsem trpěla u každého pořadu o pracujících maminkách a hryzala jsem se do rtu při čtení článků o nich. Měla jsem to sama sobě za zlé, že nejsem jedna z nich. Jsem tedy sice matka typu čtyři nikoliv však s čistým štítem. Tímto tedy skládám svůj obdiv matkám na plný úvazek, které si svoji roli samy před sebou obhájily. Sama sobě uštědřuji pohlavek a velmi se tímto omlouvám své dceří i manželovi za to, že tohle jsem úplně nezvládla. Stalo se to minulý týden, když mi moje známá nevědomky nastavila zrcadlo. Sama sobě jsem odpustila, že nejsem matka manažerka, ani matka podnikatelka, dokonce ani matka finanční poradkyně. Nemůžeme být všechny takové! A tak jsem slezla z pranýře, na který jsem se nechala dobrovolně přivázat a hurá do finále rodičovské dovolené. A za půl roku jsem zase celá tvoje, naše skomírající ekonomiko.