Bez diskuzí!

Množí se ohlasy na téma, proč nepovoluji diskuzi u svých článků. Někteří lidé mají tak silnou potřebu mi sdělit, co si o tom myslí, že si ke mně nacházejí cestu i bez diskuze pod článkem. Završil to blog, ve kterém jsem zmíněná. 

"O tom s tebou nebudu vůbec diskutovat," říkával můj taťka, když jsem s ním polemizovala o věcech, o kterých on polemizovat nehodlal. "Prostě to tak bude a basta!" Jo, a další jeho oblíbená hláška byla. "Dej si na mě majzla!" 

Množí se ohlasy na téma, proč nepovoluji diskuzi u svých článků. Někteří lidé mají tak silnou potřebu mi sdělit, co si o tom myslí, že si ke mně nacházejí cestu i bez diskuze pod článkem. Završil to blog, ve kterém jsem zmíněná. 

Jak jsem již napsala dotyčnému blogerovi, který mě oslovil přímo přes blog, došlo k tomu spontánně, že jsem neotevřela diskusi, když jsem vyprávěla příběhy reálných lidí. Přestože měním jména a nesděluji detaily, abych zachovala jejich anonymitu, v mém srdci jsou to konkrétní lidé, ke kterým chovám úctu, i k jejich příběhu. Cítila jsem to prostě tak, že se nemají vyjadřovat lidé, kteří jejich příběh znají jen z mého vyprávění. Tak došlo k tomu, že jsem nepovolila diskuzi, z úcty k nim a k jejich příběhu, a protože těch článků bylo více za sebou, tak jsem ji měla delší dobu uzavřenou.

A tak jsem zakusila, jaké to je psát v režimu bez diskuze, a zjistila jsem, že je mi v tom vlastně fajn, protože já nepíšu proto, že mám zálibu v diskuzích, píšu proto, že mě baví psát. Když se uvolním do psaní, myšlenky mi tak nějak přirozeně tečou přes prsty na klávesnici, a je to proces, který mě naplňuje. Píšu pro ten pocit, který při tom mám. Jsem to já, když píšu.

Nabízím svůj pohled, když něco napíšu. Možná přináším příležitost k zamyšlení, ale zamýšlet se dá i potichu jsem si tedy do včerejšího dne myslela. Svými články zvu čtenáře na výlet do mého světa. Každý se může svobodně rozhodnout, jestli o ten výlet stojí nebo ne. Nikomu nenutím své názory a nemám potřebu obhajovat svoji pravdu či o ní s někým polemizovat. Jen píšu o svém světě. Je to můj svět, tak proč by někdo zvenku měl mít právo jej hodnotit?

A když jej někdo zhodnotí, ať už negativním nebo pozitivním komentářem, co mi to má dát? Všichni se na okolní svět díváme přes své filtry, které jsou dané tím, kdo jsme, do čeho jsme se narodili, co jsme v životě prožili a jak dobře to všechno, co nám bylo dáno do vínku a co jsme prožili, máme zpracované, a má to tedy vypovídací schopnost pro nás samotné nikoliv pro druhého člověka. Pokud okomentujeme cokoliv, tak vlastně jen ukazujeme, kdo jsme my. Můj vlastní komentář tedy má být pro mě námětem k zamyšlení, ne komentář někoho jiného, neboť jen své hlubiny má smysl objevovat a zkoumat, protože na tom pak můžeme dál stavět svůj život.

Když mě někdo zhejtí, je to o něm. Když mě někdo pochválí, je to o něm. Já si maximálně můžu zpracovat své emoce, když ten hejt či chvála ve mně nějaké emoce probudí, ale jinak s tím nemám nic. Za mě nejčistější je karma. Líbí/nelíbí. I tak je to ale velmi relativní. Co si budeme. Typově se sem moje články úplně nehodí. Většina čtenářů si sem chodí pro jiné čtení, takže i když nemám nejvyšší karmu, nemusí to být nutně tím, že mé psaní není dobré, ale může to být i proto, že lidé si sem chodí pro jiná témata.

Proč sem tedy píšu? Řídím se svým pocitem. Zatím cítím, že tady mám své články uveřejňovat, tak to dělám. Až budu mít pocit, že už je sem dávat nemám, tak je sem dávat nebudu. Mým jediným důvodem je tedy pocit. Článek napíšu také, když přijde pocit. 

Závěrem chci říct už jen to, že jsem vděčná za každé vaše přečtení a za každý "like". To ne že ne. Vlastně mě baví i to, že mnou občas někdo zacloumá stylem, máš hrubku v článku nebo proč máš zavřenou diskuzi. Jako taky byste se na mě mohli úplně vyprdnout, že jo, když mám zavřenou diskuzi, ale to vy ne. Tak vám všem moc děkuji za vaši milou péči a za váš zájem.

Já tu jsem taky a zvyšuju vám karmu, i když vám o tom třeba nedávám vědět. S komentáři to mám totiž stejně. Nedávám komentáře typu: "Byl jsem zde. Fantomas." Když mám chuť, tak něco napíšu, když mě prsty nesvrbí, tak nenapíšu. Takhle to prostě cítím. 

Tímto nechávám diskuzi otevřenou, čímž ale neříkám, že budu diskutovat. Možná ano, možná ne. ;-)

 

 

 

Hlasujte ve finále ankety Blogera roku

Autor: Iva Votočková | úterý 3.10.2023 20:50 | karma článku: 20,27 | přečteno: 633x
  • Další články autora

Iva Votočková

Těžký život s čarodějkou

20.5.2024 v 16:30 | Karma: 9,16

Iva Votočková

Ten, co slaví každý den

18.5.2024 v 18:26 | Karma: 9,11