Zápisky zoufalého lékaře - jsem vzácný druh

Nedávno zveřejnila média pořadí nejvyhledávanějších ( potažmo nejpotřebnějších ) lékařských odborností. Nikoho asi nepřekvapí zubař na prvním místě. Druhou příčku drží ortopedi. Neurologie se umístila na hezkém třetím místě. 

Důvod k odšpuntování Moet et Chandon to ale jistě není

Když před více jak deseti lety pan Ladislav Dušek, odborník na zdravotnickou statistiku, zveřejnil na schůzi České lékařské komory výhled na první polovinu dvacátých let 21. století, která se týkala počtu lékařů v terénní praxi, v sále bylo ticho přímo hrobové. Bylo nad slunce jasnější, že pacienty a de facto celou společnost čeká poměrně těžké období, protože jak praví modifikované pořekadlo "nebudou lidi".

Tehdy presentovaný model vývoje jasně řekl, že starší kolegové půjdou do pense a počty přicházejících je nejsou schopny nahradit. A to i přes známý fakt, že není výjimkou 80 letý kolega, který pracuje 5 dní v týdnu. Přiznám se, že jsem těmto pesimistickým odhadům příliš nevěřil, nicméně musím se panu Duškovi na dálku omluvit. Jeho předpověď byla přesná. Jsem si jist, že každý člověk, který hledá akutně specialistu, uslyší do telefonu "nebereme, máme plno", a to vícekrát při obvolávání ambulancí. Pokud opravdu nemáte nějakou tlačenku, známého, který má známého a ten má známého doktora, jste nejspíše namydlení. Návštěva pohotovosti může odstranit aktuální problém, či spíše jej odsunout, ale řešení to zpravidla není. Praktický lékař si s komplikovanějším případem nemusí vždy vědět rady.

Stav se hned tak nezmění. Lékařů sice poněkud přibývá (nástupní platy už nejsou na úrovni pomocné síly v kuchyni a tak se mírní i dříve docela razantní popromoční exodus do okolních zemí), přesto než se z jedince s čerstvým diplomem stane samostatně pracující lékař s atestací, trvá to dalších 6-7 let. U lékařek - matek, je stav "komplikován" jejich nezastupitelnou funkcí. Dle odhadů pana Duška se situace začne upravovat koncem současné dekády.

I když od doby konce vlády jedné strany uplynulo 33 let, mám stále pocit, že v nezanedbatelném počtu našich spoluobčanů stále převládá cosi, co bylo dříve skryto pod známým pojmem "ústav národního zdraví" (okresní, městský, krajský). Tedy nikoli MOJE zdraví, ale jakési universální, všeobjímající, o které se má starat stát, zatímco já si moho dělat prakticky všechno, co mne napadne. Představa pohybu při nadváze či omezení spotřeby jídla jako primární úkon při bolestech páteře je pro některé pacienty naprosto nepřijatelná a lékař, který si tento obecně prospěšný a známý fakt dovolí důrazně sdělit, riskuje stížnost na Českou lékařskou komoru. Protože pacient toto nechce slyšet, on chce prášek, který jej zbaví aktuálních potíží. Lékař, který s ním zapřede diskusi na téma "starejte se především vy o své zdraví" je protivný chlapík, vedoucí zmatený monolog.

Dalším nešvarem je volný přístup kohokoliv kamkoliv. Ze zákona je lékař pacienta povinen vyšetřit, když zaklepe u jeho dveří. Pokud odmítne, poněkud riskuje, protože pokud by se posléze ukázalo, že stav, sdělený nemocným u dveří ambulance je opravdu vážný, má na krku státního zástupce. Na toto téma jsem vedl zhruba 2 roky trvající spor s předsedou revizní komise ČLK, který byl toho názoru, že každý, kdo zaklepe u dveří lékařské ordinace, musí být vyšetřen a teprve, když lékař zjistí, že jde o stav, který "počká", může jej poslat pryč. Na mé námitky, že v tomto případě je nutné resignovat na objednávkový systém a bude nutné zavedení stylu hokynářství, pan předseda nereagoval a psal stále totéž. Teprve po dvou letech se do našeho sporu vložil právník ČLK a dal mi váhavě, ale přeci jen za pravdu.

Důsledek tohoto systému je však takový, že jedinec, který předchozí večer statečně složil do sklepa 5 metráků uhlí, se ráno dožaduje ošetření specialistou, protože jej ukrutně bolí záda. Pokud je mu sděleno, že když si den dva po svém heroickém výkonu odpočine v posteli s ibuprofenem a že ho to přejde samo, odchází s konceptem další stížnosti na nefunkční systém českého zdravotnictví. On přece trpí a "ústav národního zdraví" by mu měl samozřejmě ihned pomoci.

Totéž vídáváme u některých, kteří přijdou na "rychlé ošetření" protože se včera jaksi "přetáhli" u golfové partie a dnes odpoledne mají další kolo. I tady tak nějak pacient očekává, že lékař spolkne mlčky svou degradaci na autoopraváře.

Poslední mnou zmíněnou kategorií jsou ti, kteří si přijdou otestovat, jestli je předchozí specialista vyšetřil a ošetřil správně. To, že zaberou termín těm, kteří zoufale hledají někoho, kdo by je přijal do péče, je absolutně nezajímá. Neboť oni přeci "mají nárok" na bezplatnou lékařskou péči. Pokud jim sdělím, že je do péče nepřijmu, protože předchozí kolega udělal všechno správně a jeho postup byl bezchybný, odcházejí uražení, že se jim nebylo věnováno s empatií.

Z uvedených faktů je zřejmé, že být někdy třetí v žebříčku žádanosti, nemusí být zrovna výhra. Při této úvaze mne napadlo, že v současné době je ideální specializace patolog. Ten splňuje ve 100% požadavek okamžitého přijetí, avšak jak lze předpokládat, o jeho služby až takový zájem mezi lidmi není.