Zrušit nebo zachovat speciální školy?

V televizních novinách byla zveřejněna informace o petici na obranu speciálních škol, podepsaná 18 000 lidmi. Speciální školy jsou tradiční součástí školského systému v Českých zemích. Vznikly na základě výzkumů pedagogů a psychologů, opírajících se i o zkušenosti učitelů. Jejich cílem nebyla diferenciace žáků na dobré a špatné, ani zlovolná diskriminace určité skupiny obyvatel, ale snaha pomoci postiženým dětem získat kvalitní vzdělání. Druhým důvodem rozvoje těchto škol byla ochrana postižených dětí před agresivitou spolužáků (dnes ji označujeme jako šikanu), zaměřenou na ty, kteří se něčím odlišují. Přínosem těchto škol je i to, že dávají dětem šanci, prostřednictvím srovnání se spolužáky,  vylepšit si sebevědomí a sebeúctu.

Nyní se dovídáme, že se mají zrušit. Jaký je však důvod rušení těchto škol? Je snad k dispozici seriózní vědecký výzkum, který ukazuje nedostatky těchto škol? Jsou žáci speciálních škol připraveni na život hůře než absolventi škol základních?

Od odborně řízeného ministerstva bych očekával, že své rozhodnutí zdůvodní odbornými argumenty. Není přece problém zadat vysokým školám výzkum, který by srovnal úroveň absolventů speciálních škol s absolventy škol základních, kteří jsou v prvních ročnících středních odborných škol a odborných učilišť. Nebo aspoň srovnání absolventů speciálních škol s absolventy základních škol, kteří v posledním ročníku byli hodnoceni celkovým hodnocením prospěl nebo neprospěl.

Analýza takového testu by možná mohla být důvodem k rušení speciálních škol, zvláště, kdyby se ukázalo, že výsledky jejich žáků jsou výrazně horší než u žáků základních škol s podprůměrným prospěchem (prospěl a neprospěl). Jenže takový výzkum není a to dokazuje, že ministerstvu nejde o prospěch dětí, ale o pouhé mediální gesto, falešný projev demokracie, který ukončí "diskriminaci".

Mezinárodní srovnávací testy, zaměřené na výsledky žáků základních škol, ukazují soustavný pokles úrovně českých základních škol. Proč tedy ministerstvo neřeší tento prokázaný nedostatek a chce rušit školy, jejichž výsledky nikdo nezpochybňuje? Jediné výhrady, které proti těmto školám jsou, jsou výkřiky laiků o diskriminaci. Je skutečným důvodem jen snaha chránit vlastní kůži před neoprávněnou kritikou, která tyto školy označuje za nástroj diskriminace? Je tento návrh veden zájmem o prospěch dítěte nebo snaha chránit si vlastní dobré bydlo?

Lidé, kteří znají situaci na speciálních školách, ví, že většina absolventů speciálních škol prokazuje na odborných učilištích vyšší úroveň vzdělanosti, než podprůměrní absolventi základních škol. To, že lépe čtou a počítají, pozná i nezasvěcený pozorovatel. Důvod je prostý. Učitel speciální školy je odborník na práci s takto postiženými dětmi. Má ve třídě méně dětí a proto jim může věnovat individuální péči. Učí podle vzdělávacího programu, který je zbaven zbytečného balastu a zabývá se jen tím nejpodstatnějším. V podstatě jde o program, který bychom mohli nazvat jako „základní učivo“, tedy něco, o čem se pedagogové základních škol nemohou již více než padesát let dohodnout.

Nejsem proti integraci postižených dětí do základních škol. Měla by však být spíše vyjímkou, odborně zdůvodněnou a vycházející ze znalosti všech faktorů, které budou na dítě působit.  Hrozí nebezpečí, že dítě skončí jako nežádoucí přítěž. Na jeho vzdélávání nebude mít přetížený učitel čas, nakonec dá vždy přednost většině a podřídí ji průběh vyučovacího procesu. Jinak se dostane do rozporu s plněním časového limitu daného vzdělávacím programem. Osobní asistent to nevyřeší, jen prodraží.

Situace ve školství je odrazem politického pokrytectví. Každá politická strana má ve svém programu frázi: „děti jsou budoucností národa“. Žádná strana to však s budoucností nemyslí tak vážně, aby ji dala přednost před okamžitým prospěchem. A tak se ministerstvo školství dává jako prebenda neschopným nebo přebytečným, aby nepřekáželi. Ti pak vládnou podle systému známého ze seriálu „Jistě pane ministře“. Podstatné se neřeší (např. výsledky mezinárodních testů, promrhané eurodotace apod.) a z nepodstatného se udělá mediální bublina (státní maturity).

Je to jako v pohádce „O králových nových šatech“. Všichni ví, že to se školstvím jde z kopce, ale chválíme je, jak je dokonalé.