Británie vyčerpaná II. světovou válkou se rozhodla vyslyšet volání Indie po samostatnosti. Hlavními politickými silami v zemi byl Indický národní kongres vedený Mahamátmou Gandhím a Muslimská liga vedená Alí Džinnáhem.
Vize obou táborů o budoucím uspořádání samostatného státu se ale diametrálně lišily. Jejich politické spory přerostly v násilnosti mezi náboženskými komunitami. Během pár měsíců vedoucích k samostatnosti se z bývalých sousedů stali nepřátelé. V roce 1946 propukly první střety mezi hinduisty a sikhy na jedné straně a muslimy na druhé.
Stanovení data nezávislosti nepokoje přiživilo. Zhoršovaly se i spory, kudy se povede příští hranice, zvláště v Paňdžábu na západě a Bengálska na východě. V obou provinciích žilo promíšeně 90 milionů hinduistů,muslimů a sikhů. A zatímco se politici přeli co komu připadne, lidé, rozvášnění místními politiky, vzali do rukou zbraně a začali útočit na své sousedy, ze kterých se najednou stali cizinci ve vlastní zemi.
Pogromy se zhoršovaly a zprávy o násilnostech páchaných druhou stranou vedly ke stále brutálnějším odvetám. Silnice se začaly plnit kolonami uprchlíků.
Jedním z nejotřesnějším symbolům tehdejšího utrpení je vraždění žen a dívek, které mužští příbuzní často sami zabili nebo donutili k sebevraždě. Týkalo se to všech náboženských skupin.
Dva miliony mrtvých a patnáct milionů lidí na útěku. To je cena kterou India a Pákistán zaplazily za svou samostatnost.Lidé neumírali v boji proti kolonizátorovi, ale rukama vlastních sousedů.
Pákistán vznikl na obou stranách indického subkontinentu. Na západě vládli Paňdžábci, na východě Bengálci. Západní Pákistán si dělal nárok na bohatství východního Pákistánu, než Bengálcům došla trpělivost a vzbouřili se. Odhady mezi bojujícími stranami se pohybují od 300 000 až po 3 miliony.
