Evropa po válce

V říjnu 1944 píše K. H. Frank o plánech československé exilové vlády v Londýně na výsídlení dvou milionů sudetských Němců. 

Nepřítel nechť ví, že pokusili se někdy proti tomuto prostoru nějak vojensky zasáhnout, tito lidé budou o každou píď své užší vlasti bojovat až do poslední kulky...neboť i kdybychom museli zahynout - a to se nestane - hájili bychom město vedle města, vesnici vedle vesnice, dům vedle domu a pod jejich troskami bychom pohřbili svá těla.

Jenomže situace se nadále zhoršovala a v březnu 1945 přišel s pokynem na první evakuaci sudetských Němců (slabých, nemocných a matek s dětmi) z východní části kraje Opava do části západní. Jednalo se zhruba o 30 000 lidí. Nakonec do dubna muselo civilní obyvatelstvo vyklidit okresy Krnov, Bílovec, město Opavu, a další části dalších okresů. V té době byli Američané už v Chebu.

Počátkem května nařídilo župní vedení evakuaci i v severních okresech ústeckého kraje, ale obyvatelstvo už v tom nespatřovalo žádný smysl. Když k tomu připočteme že někteří sudetští Němci sami odházeli před Rudou armádou na západ a někteří dokonce s celou rodinou spáchali raději sebevraždu. (Podle statistiky za rok 1946 to bylo 5 558 . Za rok 1945 statistika neexistuje.) Dalo by se říct, že ten kdo nařídil první odsun byli sami sudetští Němci. 

Během války a po ní bylo ze svých území vyhnáno přes 33 milionů obyvatel.  Z toho bylo 12 milionů Němců. O ostatních se moc nemluví. Jednalo se o 160 000 Italů, kteří museli opustit Jugoslávii. Statisíce Poláků, Bělorusů, Ukrajinců museli opustit Polsko, Ukrajinu, Bělorusko. Z Rumunska bylo vyhnáno 100 000 Maďarů. Stejné množství bylo deportováno do Sudet a 70 000 Slováků opustilo Maďarsko. V SSSR museli Krymští Tataři, Němci, a další opustit Krym. Při zoufalém útěku Němců před Rudou armádou, hlavně z východního Pruska, zemřelo kolem půl milionů Němců.

Touha Evropanů po pomstě u značné části Evropanů převážila nad vším ostatním, dokonce i nad radostí z osvobození. Měla to být forma očištění z protrpěných zvěrstev, bolesti a bídy, kterou museli lidé prožít. 

Násilnosti páchané někdejšími porobenými na bývalých mučitelích byly zpočátku masové a mnohdy neznaly míru. Spojenečtí vojáci, šokováni tím co viděli v Dachau, Buchenwaldu, Bergen-Belsenu a dalších dějištích nepředstavitelných hrůz, přihlíželi dalším. Někdejší vězni občas v záchvatu vražedného šílenství napadali dozorce. Vysídlenci a bývalí totálně nasazení houfně rabovali obchody, vrhali se po veškerém dostupném alkoholu a bili nebo zabíjeli německé civilisty. V Německu museli tyto zběsilá zvěrstva potlačovat spojeneckými vojáky.

V Jugoslávii dosáhlo poválečné úsilí úroveň které patrně nemělo v Evropě obdoby. Ale ne proti Němcům, ale proti nenáviděným ustašovcům a slovinským kolaborantům. Prováděli to organizované skupiny partyzánů, mezi nimiž převažovali srbští komunisté. Docházelo často k četným masakrům. Výjimkou nebyly ani hromadné popravy a otřesné krutosti. Nejspolehlivější údaj hovoří o 70 000 mrtvých. Vzhledem k počtu obyvatel to bylo desetkrát horší než odvetné vraždění v Itálii a Francii.

I v západní Evropě následovala razantní odplata. Nejhorší průběh měla Itálie, kde počet zavražděných  osob (většinou bývalých fašistů), dosáhl podle odhadů přibližně 12 000 osob. V některých městech davy braly úprkem věznice a lynčovaly zadržené fašisty.

V Nizozemsku a Belgie dosáhl počet obětí cca 400 obětí. Přesto nechyběl brutální akty pomsty. Jako byla hromadná poprava zhruba stovky kolaborantů po osvobození Belgie na podzim roku 1944. Ve Francii, Itálii, Dánsku, Nizozemsku a na Normanských ostrovech byly ženy které si zadaly s okupanty, vyloučeny ze společnosti, byly rituálně ponižovány na veřejnosti ostříháním, svléknutím do naha a někdy i pomazány výkaly. Jen ve Francii bylo takto zhanobeno kolem 20 000 žen,

Za německé okupace Norska udržovalo s vojáky wehrmachtu intimní poměr přes padesát tisíc tamních žen. Podle zvrácené nacistické rasové ideologie byl Norové árijci. Proto byl od roku 1941 v Norsku činný neblaze proslulí spolek Lebensborn, jehož cílem bylo zvýšit počet narozených árijských děti. Během okupace Němci vedli kartotéky Norek, aby se vyhnuli pohlavním chorobám. V Norsku vzniklo 101 středisek Lebensbornu, kde přišlo na svět několik tisícovek tzv. válečných dětí. Tyto ženy budou pykat za nedostatek zdrženlivosti po zbytek svého života. Stanou se terčem pohrdání všech Norů, prohlásila za války exilová norská vláda.

Po válce  s nimi Norsko jako s vlastizrádkyněmi tvrdě zatočilo, včetně  s 12 000 dětmi které se jim narodily. Čekalo je veřejné stříhaní dohola (v horším případě vytrhávaní vlasů), bytí, zatýkání bez obvinění, vyhazovy z práce, v některých případech vyhoštění a zbavení občanství. Nenávist k jejich dětem byla v Norsku silnější než jinde.  Tisíce děti bylo ocejchováno jako ;defektní individua. Dokonce se uvažovalo kdo měl za tyto děti vzít odpovědnost - zda Německo, nebo Norsko. Rozhodlo se, že Norsko. Přesto spousta dětí přišlo o občanství a dokonce se zvažovala jejich deportace do Německa nebo do Austrálii.

Hodně žen s dětmi emigrovalo. Především do Švédska. Pro zajímavost -  jedna ze zpěvaček ABBA je dcera německého vojáka a Norky, které emigrovala do Švédska. Nedávno se Norská vláda za tyto činy veřejně omluvila. 

Maďarsko osvobozené v únoru 1945 Rudou armádou okamžitě vysídlilo 220 000 Němců. Z národně - politického hlediska nelze pochybovat, že je v zájmu Maďarska, aby zemi opustilo co nejvíce Němců. Takovou příležitost zbavit se Němců se už nikdy nenaskytne, prohlásil Jozsef Antall.

Začal hon na kolaboranty především ve státní správě,a na policii. Za velezradu, válečné zločiny a kolaboraci byo v západní Evropě zatčeno a souzeno statisíce lidí - 40 000 v Dánsku, 93 000 v Norsku, 120 000 v Nizozemsku a 405 000 v Belgii. Rozsudků smrti bylo málo. Francouzské čistky byly naopak poměrně tvrdé. Řešilo se kolem 300 000 případů a bylo provedeno 1500 poprav.

Zhruba půl milionů Rakušanů tj. 14% dospělé populace bylo členem nacistické strany a z Rakušanů pocházeli jedni z nejhorších válečných zločinců. Rakousko lze označit za nejbezpečnější místo pro kolaboranty. Válečné zločiny byly potrestány pouze třiceti popravami, zatímco v českých zemích bylo vykonáno 686 rozsudků smrti. V  Řecku se konflikty přesunuly do krvavé občanské války.

Utrpení Židů, kteří přežili nacistická jatka ještě neskončilo. Vypuknutí protižidovských násilností v několika polských, maďarských a slovenských městech, z nichž nejhorší byly pogromy v polských Kielcích v červenci 1946 a maďarském Miškolci o několik týdnů později, připravilo o život stovky Židů a další přimělo k rychlé emigraci.

Nenávist, která během války a okupace vřela pod povrchem, vykypěla po porážce Německa do nespoutaných a zprvu nezvládnutelných aktů pomsty. Dokonce července byli z nových oblastí Polska vyhnány stovky tisíc Němců a Němek, které byly často znásilňovány a zbity. Zvěrstva byla na denním pořádku. Dokonce i Sověti byli šokováni zuřivostí polské odvety za utrpení způsobené Němci. 

Dohromady bylo ze střední a východní Evropy deportováno minimálně 12 milionů Němců do okupovaných částí Německa, které na ně nebylo připraveno. V samotném Německu se jim dostalo přivítání, které mělo daleko k vřelosti. Byli vnímáni jako arogantní, zaostalí a nespolehlivý, zatímco přistěhovalcům  se hostitelé zdáli jako vypočítaví, bezcitní a krutí. Jiní byli v rámci takzvaných živých reparací, ze zavedených německých komunit v Rumunsku, Maďarsku a Jugoslávie, odvezeni do sovětských táborů, kde je stihl nezáviděný osud. Osud půldruhého milionu dalších je neznámý.

Taková byla Evropa po válce!