Evropa, tak jako po I. světové válce, se po II. světové silně přiklonila k levici. Vliv SSSR, kterého většina Evropanů brala jako osvoboditele, byl neuvěřitelně silný; což se projevilo při prvních poválečných volbách.
Komunistické strany získaly po válce více než dvojnásobek hlasů ve srovnání s předválečnými volbami. V zemích kde byla komunistická strana zakázána, se staly dominantními stranami.
V letech 1945 - 1946 dostali komunisté, kteří byli součástí vlád nejvíce hlasů ve Franci;, přes 26% hlasů. Ve Finsku 23,5%, Islandu 19,5% a v Itálii skoro 19%. V Belgii, Dánsku, Lucembursku, Nizozemsku, Norsku a Švédsku hlasovalo pro komunisty 10 až 13 % voličů, a v některých krajských volbách v Německu až 14%. V Rakousku a Švýcarsku 5 až 6%. Pouze neuspěli ve Velké Británii, kde dostali pouhé 0,4%. Narostly hlasy i pro sociální demokracii, zvláště ve skandinávských zemích. Zvyšující vliv levice byl dán jejím programem znárodňování. Ve volbách v roce 1945 vyhráli ve Velké Británii labouristé díky plánu znárodnit uhelný průmysl, elektřinu, centrální banku a rozsáhlými sociálními reformami. Proto musel poražený, ve válce vítězný, Churchill opustit Postupimskou konferenci.
Je zajímavé, že ve východní německé zóně v místních volbách v letech 1945 - 1946 se ukázalo, že komunisté nemají takovou podporu jako socialisté. Sověti to vyřešili v dubnu 1946 nuceným sloučením obou stran do Jednotné socialistické strany Německa (SED). Ti kdo nesouhlasili, byli propuštění ze zaměstnání a nebo skončili ve vězení. V Maďarsku získala prozatímní vláda složená z několika stran oblibu díky přerozdělením zemědělské půdy zabavené statkářům. Díky tomu ve volbách na podzim 1945 získala Nezávislá strana malorolníků, zemědělských dělníků a měšťanů 57% hlasů, zatímco komunisté pouze 17%. To ovšem nezabránilo pozvolnému rozkladu malorolnické strany brutální zastrašovací politikou komunistů, kteří dosáhli toho, že v roce 1949 byla veškerá moc v jejich rukou.
Nejhorší situace byla v Itálii, kde měli komunisté silný vliv na de Gasperiho vládu, která byla často nakloněna komunistickým kompromisním řešením, které nedovolovalo Itálii mít jasný politický směr. Vliv komunistů se zvyšoval i díky Pařížské konferenci, která pro Itálii znamenala bolestivé ztráty území a platbu válečných reparací. A to i přesto, že italská vláda byla v polovině roku 1947 zcela závislá na amerických finančních injekcí a zásobovacích lodí. Nakonec Američané dali de Gasperimu, který nadále trval na účastí komunistů ve vládě, jasně najevo, že je potřeba tvrdší politická ruka, aby americká administrativa mohla brát ohled na další žádost o ekonomickou pomoc, což nakonec donutilo de Gasperiho k odstranění komunistů z vlády a vzniku menšinové vlády.
Blížící se parlamentní volby v roce v dubnu 1948, nedlouho po únorových událostech V Československu, vedlo Američany prostřednictví CIA k masivnímu podporování politických stran nakloněným Američanům. To samé dělal Sovětský svaz, který finančně dotoval Komunistickou stranu Itálie. CIA podporovala media nakloněná Americe; a hlavně do agitace zapojili nejvýznamnější protikomunistickou sílu, a to byl Vatikán.
Tlak Ameriky a Vatikánu, hrozba ztráty americké hospodářské pomoci nakonec rozhodly. Komunisté vyšli z voleb jako poražení. A komunisté vládli pouze ve východní Evropě, kde ve většině z nich byli nadále sovětská vojska..
I u nás se ve volbách v červnu 1946 rozhodovalo o našem směřování. Bohužel občané se rozhodli pro komunistickou stranu, která dostala 37,9% ( v Čechách 43,3%), a s kolaborující ČSSD, která získala 12,8% , měli víc jak 50 %. Tyto volby nás jasně nasměřovali na východ. A pokud někdo bude opět tvrdit, že nemohla kandidovat Agrární strana, a tím byly volby neplatné, tak ho chci ubezpečit, že ti co volili komunisty, zvláště v Sudetech, by nevolil Agrárníky. Svůj nesouhlas s vybranými stranami mohli voliči dát najevo bílými lístky. Těch kteří se pro ně rozhodli bylo pouhých 0,5%.
