Marshallův plán a Majdan

Nejspíš vám připadá nadpis zmatený, ale když se podíváte blíž, zjistíte, že i přes rozdíl sedmdesáti let, je zde určitá podobnost.

Marshallův plán nazývaný Plán evropské obnovy, vyhlásil ministr zahraničí USA G.C. Marshall 5. června 1947. Byl ovlivněn svým zážitkem z konference tzv. Velké čtyřky o budoucnosti Německa, která se konala v březnu 1947 v Moskvě. Po rozhovoru se Stalinem si uvědomil, že Sověti (Rusové) čekají, že se situace v Evropě, co se týče zásobování obyvatel, ještě zhorší. Lidé budou nespokojenější a tím se vytvoří podmínky pro vzestup komunistického hnutí a možné převzetí moci komunistickými stranami.(Tuto politiku využívají i některé současné politické strany vyvoláváním mediální hysterie o neexistující bídě). Marshall si uvědomil, že situace začíná být vážná.

První jednání o Marshallově plánu začalo 23. června 1947 v Paříži. Ale sovětská delegace po týdnu jednání opustila a Molotov obvinil USA, že rozdmychávají protisovětské nálady.

V Československu se k Marshallově plánu stavěli pozitivně, a to nejen Edvard Beneš, ale kupodivu i Klement Gottwald a i vláda s komunistickou převahou. Souzněli s názory československých ekonomů, kteří si uvědomovali nezbytnost zahraniční pomoci pro obnovu domácího průmyslu a obchodu. 7. července 1947 plán oficiálně přivítali a začlenili do hospodářských rozvojových plánů.

Další pařížská konference o přijetí Marshallova plánu měla začít 12. července 1947. Ale Stalin se rozhodl, že země, jejichž vlády měl pod vlivem, do Paříže nepustí.

Ve středu 9. července 1947 odjížděla z Prahy do Moskvy vládní delegace na dlouho plánované jednání o prohloubení vzájemných styků. Jenže jednání se rychle změnilo v nevybíravý Stalinův nátlak na československé odmítnutí účasti na pařížské konferenci, a tím i na odmítnutí Marshallova plánu.

Odmítnutí plánu nahrála navíc i nešťastná okolnost: Edvard Beneš utrpěl v noci na 10. července záchvat mrtvice, takže když k němu ráno zamířil Gottwaldův emisar Clementis s úkolem z něj vymámit souhlas s odmítnutím usnesení ze 7. července, dost možná Clementise ani nevnímal, čehož Clementis zneužil a referoval vládě, že Beneš s novým postupem souhlasí, a vláda jednání na pařížské konferenci odmítla.

Stalin svým nevybíravým tlakem sledoval nejenom geopolitické rozdělení světa, ale i bohatá ložiska uranu, nezbytná pro výrobu jaderných zbraní. Stalin sdělil vládě ultimativní požadavek, aby do 10. července do 16 hodin od smlouvy odstoupila. Ne nadarmo po návratu prohlásil Jan Masaryk: „Do Moskvy jsem jel jako československý ministr, ale vrátil jsem se jako Stalinův pohůnek.“

V Československu se nikdo neohradil. Nikdo nedemonstroval, pouze v únoru 1948 se ozbrojil a napomohl komunistům ovládnout stát.

11. listopadu 2013 se ukrajinský prezident Janukovyč sešel tajně s Putinem. Rusko nabídlo Ukrajině miliardy dolarů pokud s EU nepodepíše asociační dohodu.Krátce poté co 21. listopadu, že pozastavila přípravy podpisu asociační dohody mezi EU a Ukrajinou svolal dvaatřicetiletý novinář Mustafa Najem, přes sociální sítě,na večer protest.

„A teď vážně.Kdo z vás se dneska do do půlnoci odhodlá jít na Majdan? Like se nepočítá.Napište do komentářů „Jsem připraven.“ Jakmile nás bude víc jak tisíc lidí, začneme přípravy.“ Další výzva zněla: „Teple se oblečte, vezměte, deštníky, čaj, kávu a přátele.“

Pozdě večer se sešly první skupinky nespokojených lidí. O tři dny později se k protestujícím davům připojili studenti a demonstrace začala nabírat masových rozměrů.

Demonstrace se ještě zesílily poté, co tehdejší prezident Viktor Janukovyč, bývalý člen KSS,na summitu EU v litevském Vilniusu 29.listopadu nepodepsal asociační dohodu s EU,přestože to měl ve svém volebním programu. To vyvolalo negativní reakce a rozšíření protestů. Lidé vytvořili „živý řetěz“ z Kyjeva až k polským hranicím v délce 625 kilometrů.

30.listopadu v brzkých ranních hodinách se bezpečnostní složky Berkut pokusily demonstranty násilně vyhnat.Během zásahu bylo zraněno 145 lidí, a nastal zlom. Z proevropských protestů se změnily na protivládní.

Začátkem prosince bylo v ulicích Kyjeva přes půlmilionů lidí a eskalovaly střety protestujících s pořádkovými silami. Poprvé se zapojili najatí protivládní demonstranti tzv. tituškové – podle najatých násilníků, kteří za úplatu 250 hřiven, měli za úkol rozpoutávat násilně konflikty a šířit chaos.Jméno získali podle nejznámějšího z nich Vadyma Titušky, podle něhož se jim tak říkalo. Protestujícím se nakonec podařilo obsadit budovu Kyjevské městské administrace.

Další násilný zásah policejních jednotek policejních jednotek proběhl v noci z 10. na 11. prosince. Celou noc zvonily zvony Michajlovského Zlatovrchého chrámu, které naposledy zvonily v roce 1240, když byl Kyjev okupován mongolskými Tatary.Podle tradice totiž mají bít pouze tehdy, když je národ v úzkých.Na náměstí se na protest proti brutalitě scházeli lidé z celého města.

Vyhrocení situace napomohl fakt, že 17.prosince podepsal Janukovyč s ruským prezidentem Putinem smlouvu o ekonomické spolupráci. V reakci na to se na majdan sjeli lidé z celé země. Ti často tvořili sto i vícečlenné skupiny. Právě díky číslu sto se jim začalo říkat „setniny“. Podle kozáckých setnin, které byly dříve součástí ukrajinské armády.

Protesty neutichly ani po Novém roce. 16.ledna přijal ukrajinský parlament zákony, které výrazně omezily občanské svobody a ukládá tvrdé tresty účastníkům demonstrace.

K dalšímu vyostření došlo 19.ledna, kdy demonstranti zaútočili na parlament. Tento den se zapsal jako Krvavý křest. Za dvacetistupňového mrazu hořely autobusy,létaly zápalné láhve a oslepující granáty. Protestující byli vytlačeni nazpět na Majdan. Během střetů bylo zastřeleno přes dvacet lidí.V následujících dvou dnech dalších víc jak sto. Padlým se začalo říkat Nebeská setnina.

20. února začali neznámí snajpři střílet do demonstrantů i policistů.Za konec majdanu se počítá 22. únor, kdy Janukovyč uprchl do Charkova a odtud na Donbas a poté na Krym, a parlament ho sesadil z funkce. Vznikla nová prozatímní vláda, která slíbila podepsat asociační dohodu s EU a rozpustila jednotky Berkut.

Euforie netrvala ani týden.Putin nehodlal nechat Ukrajinu jít svou cestou. V noci na 27.února obsadili neoznačení ruští vojáci vládní budovy na Krymu.Paralelně s tím byl destabilizován Donbas. Začala válka, která trvá dodnes.

Bohužel my jsme se v roce 1947 neozvali. Výsledkem byl příklon k východu a pozvolné zaostávání. Ukrajinci tvrdě bojovali a stále bojují za své právo vybrat si cestu podle svého.