Edvard Beneš

Před sedmdesáti třemi roky zemřel president republiky prof. JUDr. PhDr.  Edvard Beneš, o kterém se v rámci módního sebemrskačství v poslední době hodně diskutuje. Proto jsem se rozhodl napsat několik blogů na toto téma.

Najednou v rámci českého sebemrskačství mají všichni historické znalosti, které ale bohužel neměli aktéři té doby, a přesně ví, jak se tehdy mělo postupovat. Nečekaně v své torně objevili maršálskou hůl a člověk má pocit, že jsme to byli my kdo jsme vyprovokovali II. světovou válku a na našich rukou jsou milionové oběti a Němci jsou ubohé oběti naší krvežíznivé povahy.  Není vůbec udivující, že povětšinou se jedná o lidi kteří buď pochází ze sudetoněmecké rodiny, nebo studovali, případně žili v Německu. Pak je tu i skupina zastydlých monarchistů, pro které jsou Masaryk a Beneš rozvratitelé jejich milovaného dohasínajícího  Rakouska - Uherska, a kteří se zasloužili o vyhnání Habsburků, bez ohledu na to, že Habsburky vyhnali především samotní Rakušané a Habsburkům trvalo několik desetiletí než jim Rakousko dovolilo vstoupit na jejich půdu.

Jako dlouholetému členovi České strany národně sociální (Československé strany národně socialistické) mi nezbývá než E. Beneše před agresivní protibenešovskou kampaní obhájit. E. Beneš na doporučení T.G. Masaryka vstoupil do ČSNS v roce 1926, stal se jejím prvním místopředsedou až do roku 1937, kdy byl zvolen presidentem. E. Beneš byl člověkem a ne Bohem, a tak jako my všichni měl své klady a zápory.

E. Beneš po vypuknutí I. světové války začal organizovat vnitřní odboj (Mafii). Zajišťoval spojení s T.G. Masarykem ve Švýcarsku. Nakonec pod hrozbou zatčení odešel v září 1915 do exilu, kde s pomocí Slováka M.R. Štefánika získal souhlas dohodových mocností se zakládáním československých jednotek.

Kuriosní je,  že Rakouští Němci vyhlásili vytvoření rakousko-německého státu už 21. října, týden před vyhlášením vzniku Československa. A v tušení, že Rakousko-Uhersko nepřežije I. světovou válku, už v lednu 1918 vyslovili požadavek, aby z německých částí Čech byla vytvořena samostatná provincie Deutschbohmen. 

29. října 1918 telegrafoval Masaryk Benešovi: "Musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát, který nebude výtvorem nacionalistickým, ale moderní, pokrokovou demokracií." Antonín Švehla nabízel Lodgmanovi zastoupení Němců v Národním výboru, z něhož se mělo automaticky vyvinout jejich zastoupení v revolučním Národním shromáždění. Němci všechny návrhy odmítli způsobem, který nesl stopy pýchy. Přitom v nové vládě bylo vyčleněno jedno místo pro německého ministra k "hájení zájmu Němců v Čechách".

30. října byl na schůzi rakouského národního shromáždění vyhlášen vznik provincií Deutshbohmen a Sudetenland. 3. listopadu Němci na jižní Moravě oznámili Vídni, že vytvořili kraj Deutschsudmahren s hlavním městem Znojmem a že se přihlašují jako součást Rakouska. Posléze se rychle připojili šumavští Němci s další rakouskou provincii Bohmerwaldgau, která si činila nárok na území až k Českému Krumlovu a Prachaticím.

22. listopadu se rakouské Národní shromáždění usneslo na zákonu, kterým tyto čtyři území prohlásilo za državu svého státu a k údivu i moravská města Brno, Jihlava a Olomouc. Sotva utvořené vládě nezbylo  než rozšiřovat svou moc vojensky postupně město po městu. 27. listopadu byl obsazen Most, 8. prosince Mariánské lázně, 9. Teplice, 12. Ústí nad Labem, kde do té doby probíhali výtržnosti a rabování mezi Němci.  13. Děčín a Karlovy Vary, 14. Liberec, 16. Trutnov, Cheb, Chomutov, 18. Opava a Znojmo. Do konce prosince podléhalo celé historické území pražské vládě.

Stal se prvním československým ministrem zahraničí, ale do nově vzniklé republiky se vrátil až v září 1919 po úspěšných jednáních na Pařížské mírové konferenci, kde novému státu zajistil hranice. Když odcházel za Masarykem do exilu byla jejich představa, že vznikne český stát v hranicích Českého království. Nakonec se připojilo Slovensko, kteří by Benešovi měli postavit  obrovský pomník, protože dokázal vyjednat jejich maximální hranici na úkor Uher. Takže se plánovaný stát zvětšil. A to nebyl konec. Přibyla i Podkarpatská Rus, jedna z nejchudších oblastí Evropy. Nová republika musela kromě nové měny, vytvořit nové státní orgány, armádu, policie a další státní instituce a čelit vzpourám sudetských Němců, válce s Polskem o Těšínsko a nájezdu maďarských komunistů na Slovensko. A poté bojovat se zaostalostí a negramotností na Slovensku a Podkarpatské Rusy, kde jsme museli postavit stovky škol, policejních stanic a úřadů a poslat tam učitele, vojáky, policisty. To všechno nově vznikla republika zvládla. 

Ke všemu nově vzniklé republice nenahrávala mezinárodní situace. Byla, kromě krátké hranice se zaostalým královským Rumunskem, obklíčena nepřátelskými státy. Proto kromě spojenecké smlouvy s Francií (1924), Československo iniciovalo tzv. Malou dohodu s Rumunskem a Jugoslávií. Hnacím motorem dohody byla obava z Maďarska, které si činilo nároky na rozsáhlá území  těchto zemí. 

Situace v Evropě po válce byla velmi tristní. Polsko v době vyhlášení příměří v roce 1918 nemělo žádnou vládu. Cílem hněvu občanů se stali policisté, kteří byli fyzicky napadání a biti. Byly plundrovány židovské obchody a majitelé biti. Nastal rozklad úřadů a propukli násilnosti. V Polsku, Rakousku a Rusku zlikvidovala měnu zběsilá inflace. Polovina obyvatel Varšavy žila s podpory v nezaměstnanosti. V Německu v roce 1923 propukla hyperinflace. V letech 1919 - 1923 bojovali Irové za nezávislost na britské vládě; včetně sektářských vražd, svévolné brutality a neuvěřitelných zvěrstev ze strany britských polovojenských jednotek (Černohnědí - Black and Tans), ale i Irské republikánské armády (IRA). Nakonec v Irsku propukla v letech 1922 - 1923 krvavá občanské válka.

V roce 1922 se v Itálii dostali k moci fašisté pod vedením Benita Mussoliniho. V tom samém roce dobili Turci pod vedením Mustafa Kemala nazpět Smyrnu (Izmir). Zapálili ty části města kde žili Řekové a Arméni, a zmasakrovali desítky tisíc obyvatel. Smlouvou z Lausanne byla ratifikována výměna obyvatel - největší před II. světovou válkou. Z Turecka odešlo víc jak milion Řeků a 360 000 Turků odešlo z Řecka. O rok později ve Španělsku nastupuje vojenská diktatura. 

Vznikla Bavorská a maďarská republika rad. Ve východní Haliči pokračovali zuřivé boje mezi Ukrajinci a Poláky. Na Židech se páchaly pogromy v Rusku, Maďarsku a Polsku. V Pobaltí a Horním Slezsku docházelo v letech 1919 - 1921 k zuřivým bojům mezi Poláky a Němci, které mělo až 100 000 mrtvých z polovojenských jednotek. V Polsku posilovali antipatie Poláků vůči velkým etnickým menšinám v zemi. Téměř jedna třetina polského obyvatelstva (v některých oblastech to byla většina) se sestávala z etnických menšin (14% Ukrajinců, 9% Židů, 3% Bělorusů a víc než 2% Němců), které byly vystaveny silné diskriminaci. Neustále se měnicí vlády ukončil až v květnu 1926 pučem maršála Pilsudského, který zavedl autoritářské vládnutí.

V letech 1917 - 1924 díky bolševickému teroru namířenému proti komukoliv kdo se postavil na odpor, zemřelo až půl milionu obyvatel. V letech 1921 - 1922 propukl v některých oblastech Ruska hladomor a v mnoha oblastech vypukla rolnická povstání. Tisíce rolníků bylo zastřeleno a desetitisíce posláno do lágrů.

Nezávislost Finska byla vyhlášena v roce 1918 po pěti měsících občanské  války mezi rudými a bílými, po které zůstalo 36 000 mrtvých. V Albánii a Řecku bojovali mezi sebou různé frakce (spíše klany). Mučení, zabíjení, podplácení, korupce, svrhávání krále byly na denním pořádku. Království Srbů, Chorvatů a Slovinců muselo bojovat se silnými pro bulharskými polovojenskými silami v Makedonii a se separatistickými tlaky na nezávislost Makedonie a ozbrojenými rebely v Kosovu. Království bylo ohroženo rozhořčeným odporem Chorvatů k nadvládě Srbů. Zvláště po roce 1929, kdy rozběsněný Srb zastřelil tři chorvatské poslance. Proto nechal král Alexandr I. rozpustit parlament a pozastavit ústavu. Byla zrušena svoboda tisku a zakázány politické strany a v říjnu 1929 změnil název státu na království Jugoslávie. Odměnou mu byla vypálena kulka 9. října 1934 v Marseilli bulharským revolucionářem Černozemskim, kdy byl zbloudilou kulkou zavražděn i francouzský ministr zahraničí Louis Barthou. 

V Bulharsku bylo na denním pořádku politické násilí. Když skupina důstojníků, podpořená králem Borisem II, zavraždila v roce 1923  předsedu vlády Stamibolijského, byla jeho mrtvola znetvořena a hlava poslána v plechovce do Sofie. Poté byl krvavě potlačen pokus o komunistické povstání. Po výbuchu bomby v sofijské katedrále v roce 1925, po němž zůstalo 160 mrtvých a stovky zraněných, následovala další vlna "bílého teroru". 

V Portugalsku bylo v letech 1910 - 1926 jmenováno pětačtyřicet vlád. Politické násilí se stalo počátkem dvacátých let  běžným jevem. V roce 1926 byl proveden vojenský puč a přestože byl hlavou státu F. Carmon, klíčovou postavou vlády se stal. O. Salazar.

Nezaměstnanost ve dvacátých letech, ještě před příchodem krachu na newyorské burze, v Dánsku a Norsku byla 17 - 18%. V roce 1934 přijaly všechny skandinávské státy zákon, který prováděl povinnou sterilizaci pro jisté skupiny, což mělo za následek desetitisíce obětí.

V té době vzniklo a vyvíjelo se  Československo.