Současná uprchlická krize by nás měla nutit nově přemýšlet o dogmatech suverenity, státních hranic, solidarity, vztahu veřejnosti k církvi a demokracii.
Brusel je při řešení migrační krize vždy o několik kroků za událostmi. Zvláště vůči Maďarsku se chová přímo hanebně, jak verbálními útoky, tak odpíráním finanční a logistické pomoci. Množství summitů i úpornost jednání vedených ohledně Řecka kontrastují se současnou laxností unijních politiků za situace, kdy se davy lidí nekontrolovaně valí do Evropy. Pouze skuteční znalci třeba vědí, že existuje nějaký Dimitris Avramopoulos, eurokomisař odpovědný za migraci. Jestli jeho (ne)činnost byla pomstou Řeků vůči Unii, tak se opravdu povedla.
Volný pohyb osob v rámci Schengenského prostoru představuje jedinou unijní vymoženost, která zasáhla srdce Evropanů. Obnovení hranic mezi členskými státy by mělo stejnou logiku jako mezi Čechy a Moravou či Brnem a okolními vesnicemi. Kromě toho, uprchlíky překračující hranice po stovkách a tisících, může zastavit jedině střelba z kulometů, a to přece není možné (kdo si myslí, že ano, ať jde diskutovat na nějaký jiný web). Volný pohyb zboží a kapitálu je oproti tomu nudný příběh o penězích a regulace žárovek nebo křivosti okurek činí Unii přímo odpudivou, zbavují občany loajality. Jinakost mezi námi a těmi druhými nacházíme právě díky existenci hranic a Unie přetrvá, jedině když se její obyvatelé budou cítit součástí jednoho evropského národa prodchnutého stejnými „politickými pohádkami“. Příklad Indie ukazuje, že ani tisíc jazyků, rozdílné dějiny a různá náboženská vyznání nemusí být překážkou k vytvoření politické pospolitosti.
Politici nám však nedávají šanci mít se rádi. Štvou Evropany proti sobě výzvami „kupujte domácí zboží“. Slovenská televize běžně vysílá pořady v češtině, ale v Česku slovenštinu slýcháme zcela výjimečně. Poláci mají přehled o naší kultuře, hovoří blízkým jazykem. My se však cítíme něčím víc a podpichováni výrobci místních „hnojů“ je považujeme pouze za producenty nekvalitních potraviny a prodejce na příhraničních tržištích. (Velice doporučuji Polsko navštívit, je opravdu krásné). K tomu všemu, problémy s migranty vedou místo ke spolupráci, tak k vzájemnému odcizování jednotlivých států Unie. Domovem a spotřebitelským prostorem je nám přitom celá Unie. Buď se členské státy zřeknou nacionalismu a předají Bruselu další pravomoci a povinnosti, včetně ochrany vnějších hranic nebo tento projekt zkrachuje.
Jestliže se bojíme, že příliv migrantů zatíží sociální systém, o důvod více proč musí zeštíhlet. Je perverzní, aby ve vesnici o 900 obyvatelích bylo 30 „nezaměstnaných“ bez zájmu o práci a matky pobírající rodičovský příspěvek současně na celý den odkládaly děti do dotovaných školek. A když taková maminka odchází, v jedné ruce cigaretu, v druhé mobil s nastartovaným Facebookem, ještě houkne ode dveří na učitelku: “Když už půjdete do bazénu, umyjte mu hlavu“. Zaslouží si tito lidé, jen kvůli tomu, že jsou Češi, solidaritu více než váleční uprchlíci?
Pozor na rychlé soudy. Část vzdělaných lidí v Anglii si myslí, že v Česku vaříme na otevřené ohni a zadek si utíráme lopuchy. Stejně tak i my nic nevíme o utečencích. Jednou za deset let stát pořádá tzv. sčítání lidu. Státní „statističtí interpreti“ se z informací získaných od občanů po pohrůžkou pokuty 10.000 korun, konstruují závěry užitečné jenom pro socialistické plánovače. Proč se tito „vědci“ dnes nedělají něco užitečného a neptají utečenců na otázky: „Jakou práci jste dělal ve své zemi? Jak se hodláte živit v zemi azylu? Kde budete bydlet? Máte zájem učit se česky? Do jaké školy pošlete děti? Jak se budete oblékat Vy a Vaše žena? Jaký máte názor na křesťanství a ateismus? Od kolika let by vaše dcera mohla jít sama do kina s Čechem? Chcete žít podle šarie? Je také pouze naší chybou, že politická korektnost nám brání uzavírat s migranty v duchu těchto otázek písemné smlouvy, které by stanovily podmínky jejich chování. Stejně tak nemáme „koule“ na to, abychom migrantům zabránili vytvářet ghetta, například přikázáním místa pobytu.
Odpor proti uprchlíkům pramení z velké části ze strachu z islámu. Z tohoto pohledu je absurdní nepřátelství Čechů vůči církvi. Kořeny naší civilizace spočívají v křesťanské tradici. Slavíme Vánoce a Velikonoce, ve většině měst a vesnic najdeme kostely a kapličky, jejich zvony jsou součástí našeho života. Ráno nás budí, večer posílají děti domů. V polích stojí křížky a Boží muka, hrady, zámky a všechny památky jsou prodchnuté odkazy a symboly křesťanství. Tato tradice je pramenem síly k obraně euro-atlantické civilizace před militantním islámem. Církve jsou konzervativní, nepodléhají módním politickým vlnám a oponují světské moci. O tomto se přesvědčili nacisté i komunisté. Nikoliv politické strany, ale církve z podstaty věci, z ryze principiálních důvodů, budou bránit západní hodnoty, protože to jsou hodnoty křesťanské. Za to si zaslouží všestrannou podporu.
Demokracie, podobně jako trh, sama o sobě žádné zásady nemá. Stačí dostatečná většina a český parlament zítra schválí zavedení šaríe. Jestliže se bojíme přečíslení islámskými voliči v důsledku imigrace, problém vyplývá z podstaty demokracie jako pouhého hlasovacího mechanismu, nikoliv primárně z přistěhovalectví. Vše se může opakovat. Dnes je hrozbou šaria, v minulosti ve volbách zvítězil komunismu a nacismu.
Svět se mění. Současná uprchlická krize by nás měla nutit nově přemýšlet o dogmatech suverenity, státních hranic, solidarity, vztahu veřejnosti k církvi a demokracii.
