Věra Schmidová
vystudovala jsem fyzioterapii a psychoterapii, od roku 1986 jsem na invalidním vozíku. Ráda bych touto stránkou ukázala všem, že i přes to se dá dělat spousta zajímavého. Píši kníhy, povídky, články hlavně o vozíčkářích, o psech, o životě.. Publikuji v různých časopisech. Věnuji se mnoha koníčkům, mezi něž patří například balet na vozíku, tance na vozíku, monoski. Zajímám se o čínskou medicínu, alternativní způsoby léčby (masáže, akupresura, léčba drahými kameny).
Více povídek najdete na veraschmidova.eu
- Počet článků 92
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 967x
Seznam rubrik
Věra Schmidová
Obživlá pýchavka
Občas si zajdu do lesa. Někdy na houby, někdy se ale jen tak bezcílně toulám. Koukám po okolí, koukám pod nohy, co kde roste... Vloni bylo celkem dost pýchavek. Zásadně do nich nekopu. Proč taky – nic mi neudělaly a jsou to taky živí tvorové. Při jedné takové procházce jsem zrovna přemýšlela nad životem pýchavek, jejich smyslem a tvarem, když tu ta jedna měla hodně divný tvar. Přišla jsem k ní blíž, že ji prozkoumám a nevěřila jsem vlastním očím – byla chlupatá! Mám halucinace? Než jsem si stihla dát odpovědˇ, „pýchavka“ se na mě podívala strašně smutným, uboleným pohledem a tiše zafňukala.
Věra Schmidová
Jak jsem přežila útok pěti boxerů
"To je pohoda," zavolala jsem na Ninu, která se válela na zahradě. Pootevřela jedno oko: „Jé ahoj! Pojď na kávu, branka je otevřená." Na to mě vždycky dostala! Jednak mám ráda kávu, jednak Nina ji dělala moc dobrou. Možná nejlepší na světě. Kopla jsem teda do branky a vjela na svém elektrickém vozíku dovnitř. V té chvíli na mě snad ze všech stran zaútočili boxeři. Měli sice sotva dvacet centimetrů, ale bylo jich pět a za svého úhlavního nepřítele si vybrali moje boty. Útočili na ně tak razantně, že se jim podařilo vytáhnout z nich šňůrky a ty potom s velkou radostí odnesli někam, mně neznámo kam. Myslela jsem, že tím jejich útok skončil. Chyba! Pouze byl přerušen. Po chvíli se vrátili, aby se s ještě větší vervou pustili do trhání a ničení mých bot.
Věra Schmidová
Jak mě zapřel můj vlastní pes
Můj Kubíček je malý Caperfield a jeho nejmilejší zábavou je vysvlékání se z postroje. Svého koníčka vypracoval do absolutní dokonalosti a mě už ani nepřekvapilo, že tam, kde byl ještě před chvílí uvázaný, visí prázdné vodítko i s postrojem. A tak jsem, jako obvykle, projela uličky, kudy spolu chodíme, zajela jsem i k obchodům, které spolu navštěvujeme. Nikde nic. „Zase si asi někde plní svoje psí povinnosti,“ napadlo mě
Věra Schmidová
Brego
Brego byl nádherný lovecký pes – Bavorský barvíř. Chodil na lovy, na soutěže, které vyhrával, na výstavy, které vyhrával... ničemu se nemusel učit, jakoby měl všechny pokyny a rozkazy v krvi, dané do vínka matkou přírodou. Uměl číst myšlenky svého pána a už dopředu plnil ještě nevyřčený rozkaz. Všichni o něm říkali, že je to nejlepší lovecký pes, kterého nic jiné nezajímá a k ničemu jinému by se ani nehodil. Všichni, včetně jeho pána, si to mysleli až do chvíle, než jsme se potkali my dva.
Věra Schmidová
Zapomenutý Kubíček
Pokaždé, když to jen trochu šlo, snažila jsem se spojit příjemné s užitečným. Ono to užitečné zrovna moc příjemné nebývalo, tak abych si to aspoň trochu zpříjemnila. Tak třeba různé pochůzky, nákupy jsem zrovna moc nemilovala, naopak vycházky s Kubíčkem patřily k mým oblíbeným.
Věra Schmidová
Kubíček, můj malý Caperfield
Já osobně považuji obojek pro pejska dobrý jen na nošení známek. I Kubíček přišel rychle na to, že postroj je mnohem příjemnější a „kšíroval“ se do něj rád, dokonce mi v tom i sám pomáhal. Sedl si a poslušně zvedal jednu tlapku, potom druhou a trpělivě čekal, až se mi podaří postroj zapnout i na zádech. Ve chvílích, kdy na mě čekával před obchodem, zkoumal, co to ten postroj vlastně je a jak to funguje. Samozřejmě, že mi o tom nic neřekl.
Věra Schmidová
Hlavy studované
Občas k nám na osobní asistenci přijdou studenti, kteří to mají jako povinnou praxi. Jedna mladá dívka přišla se slovy: „Dobrý den, já jsem vaše nová odborná asistentka, nebo taky odborná pečovatelka, jak chcete. Já to studuji.“ Když jsem ji poprosila, aby mi rozložila vozík, skočila mi do řeči: „Mě nepoučujte. Já vím, co potřebujete, já to studuji.“ Nadechla se, vypnula hruď a dodala: „Na vysoké škole. A už mám dva semestry a zkoušky za sebou.“ V duchu jsem si vzdychla a začala tušit, co mě čeká.
Věra Schmidová
Vy, vozíčkáři, jste strašní
Řekl jednou večer Pavel, mladý kluk, který nám pomáhal. Nechápala jsem: „Proč?“ „No to jsi musela jet na vozíku až do Tesla? Vždyť bych tě tam zavezl autem. Bylo by to pohodlnější, než se kodrncat na vozíku, čekat na autobus... Na co to auto máte?“ Usmála jsem se: „To máš sice pravdu, ale počítej se mnou: benzin by mě stál asi dvacet korun při naší spotřebě a dnešních cenách.“
Věra Schmidová
Jak byl dnes u nás doma málem konec světa
První co udělám po probuzení je, že rozsvítím světlo, protože je ještě tma a já bych při té ranní rozcvičce mohla zase usnout. Takže „blik“ a namísto světla nic. Tma
Věra Schmidová
Nitě namísto zadního dílu
Asi jako spousta žen mám slabost pro pěkné spodní prádlo. A ráda ho i nosím. Jenže navštěvování obchodů není zrovna moje hobby, navštěvuji je pouze, když sháním dárky. A tak při té příležitosti se zrovna kouknu na pěkné spodní prádlo a možná si i něco vyberu. Každému se, samozřejmě líbí něco jiného a to je dobře. Kdyby se nám všem líbily úplně stejné věci, asi by to moc zajímavé nebylo. A taky obchody by zkrachovaly – co by vystavovaly? Jedny kalhotky, jednu podprsenku, jednu košilku....
Věra Schmidová
Pár výchovných
Ema byla moje dobrá přítelkyně. Jak se říká – kus ženské, ale jinak klidný, tichý člověk. Zato její manžel, takový pidimužík, kterého nebylo ani od země vidět, byl neustále vzteklý a nervní. „Já se ti divím,“ řekla jsem jí jednou nad šálkem kávy. „Víš, co ten tvůj dnes vyváděl na poště? Řval tam na slečnu za okénkem, že je kráva a za co ji prý platí, že žije z jeho daní ... Starému dědovi vyčetl, že žije z jeho peněz, z jeho daní...a jak by se prý měl, kdyby je všechny zabil...“
Věra Schmidová
Kubíček a Vánoce
Žádný pejskař nezapomene v předvánočním shonu, při kupování dárečků na svého miláčka, na svého pejska. Ten, kdo si myslí, že pejsek z toho stejně nemá rozum, ten se mýlí a asi nikdy nesledoval jeho chování před vánocemi. Nemyslím měsíc před vánocemi, když se uklízí, shání a blbne. Myslím bezprostřední blízkost štědrého večera.
Věra Schmidová
Igelitové sáčky
Když jsem doma četla blog paní spisovatelky Ireny Fuchsové o tom, jak má kvůli Atíkovi (její pes) igelitové sáčky po kapsách, kabelkách a taškách, můj manžel jen suše konstatoval: „A já si myslel, že kromě tebe už nikdo takovou úchylku nemá.“
Věra Schmidová
Tancování s vozíčkářkou, aneb muži z Česka a ti druzí
Jako zdravá jsem hodně tancovala, i závodně (tajně, aby o tom moji přísní rodiče raději moc nevěděli, protože se jednalo o tance diskotékové a zkoušela jsem i rokenrol - prostě neslušná divočina v tom čase, podle nich) Když jsem dospěla a osamostatnila se, zůstala jsem na invalidním vozíku.
Věra Schmidová
Ředitel autobusu
Znáte tu písničku? Minule se mi vybavila ve chvíli, kdy nás (mě a kamaráda) šofér autobusu odmítl vzít s odůvodněním, že podle předpisu může vzít pouze jednoho vozíčkáře. Na můj protest, že já mám malý, dětský sportovní vozíček a kamarád taky, reagoval tím, že i tak jsou dva.
Věra Schmidová
Vánoce a já
Když jsem vjela do Tesca, všude už byla vánoční výzdoba, vonělo to vánocemi, vládla vánoční nálada. Vánoce, vánoce, vánoce! V těch obchodech se snad zbláznili – vnucují nám je už v říjnu. Nutí člověka včas kupovat výzdobu, dárky... no jo, něco na tom je.
Věra Schmidová
Vozíčkáři a výtahy
Výtahy se staly nedílnou součástí života lidí, odkázaných na invalidní vozík. Jestli už kvůlitomu, aby se vůbec dostali do svých bytů, k lékaři, na rehabilitaci...Ne všichni totiž můžou bydlet v přízemí, ne každý lékař může mít svoji ambulanci v přízemí a rehabilitační oddělení často bývají v suterénu. Takže „chvála výtahům“! Jenže jen do té chvíle, než zjistíte, že se do některého se svým vozíkem nevlezete. Například výtah ve zdravotnickém zařízení na Janského ulici v Olomouci.
| předchozí | 1 2 3 4 | další |
