"To je pohoda," zavolala jsem na Ninu, která se válela na zahradě. Pootevřela jedno oko: „Jé ahoj! Pojď na kávu, branka je otevřená." Na to mě vždycky dostala! Jednak mám ráda kávu, jednak Nina ji dělala moc dobrou. Možná nejlepší na světě. Kopla jsem teda do branky a vjela na svém elektrickém vozíku dovnitř. V té chvíli na mě snad ze všech stran zaútočili boxeři. Měli sice sotva dvacet centimetrů, ale bylo jich pět a za svého úhlavního nepřítele si vybrali moje boty. Útočili na ně tak razantně, že se jim podařilo vytáhnout z nich šňůrky a ty potom s velkou radostí odnesli někam, mně neznámo kam. Myslela jsem, že tím jejich útok skončil. Chyba! Pouze byl přerušen. Po chvíli se vrátili, aby se s ještě větší vervou pustili do trhání a ničení mých bot.
„Tak to teda ne!" Zvolala jsem a jedno štěně vzala do náruče, že mu symbolicky plácnu na zadeček.
V tu chvíli štěně vytřeštilo oči strachem a hrůzou a začalo se chvět. Přišlo mi ho líto:
„Ty se bojíš? Čeho? Vozíku?"
Štěně se mi choulilo na klíně, oči plné hrůzy a začínalo pofňukávat. Všichni jeho bráškové ustoupili do uctivé vzdálenosti a s hrůzou v očích čekali, co bude dál.
„Neboj! Podívej!" Rozhodla jsem se vsadit všechno na jednu kartu - pevně jsem štěně přidržela a pomalu rozjela vozík. Strach se postupně změnil ve zvědavost a štěně se začalo rozhlížet kolem sebe. Nakonec si sedlo a shora sledovalo svět kolem. Jeho bráškové se postupně začali přibližovat a dožadovat se: „Já taky, já taky," pištěli. Zastavila jsem se. Nina mi dala na klín nízkou bedýnku, naskládala do ní štěňata a já se s nimi vydala na okružní jízdu zahradou. Všechna se bez pohnutí z výšky dívala na okolní svět a byla překvapena jeho velikostí.
Po skončení okružné jízdy Nina bedýnku i se štěňaty položila opět na zem. Ta na mě chvíli obdivně hleděla, najednou všechna zmizela, aby se po chvilce vrátila i s mými šňůrkami od bot. Teď jsem zase na ně obdivně hleděla já: „Příště vás vezmu na projížďku po ulici, co říkáte, kluci?" Neříkali nic, ale jejich očka zářila štěstím a radostí.
