Igelitové sáčky

Když jsem doma četla blog paní spisovatelky Ireny Fuchsové o tom, jak má kvůli Atíkovi (její pes) igelitové sáčky po kapsách, kabelkách a taškách, můj manžel jen suše konstatoval: „A já si myslel, že kromě tebe už nikdo takovou úchylku nemá.“

Chyba! Má! I když já, díky tomu, že sedím na invalidním vozíku mám sáčky i tam – na područce, na sedadle, pod opěradlem … a můj manžel roste… Asi má alergii na igelitové sáčky.

„Ale to je strašně důležité,“ vysvětluji mu pokaždé když mě upozorní, že aspoň na cestu do města, nebo do obchodu, je mám nechat doma. Co když si je potom zapomenu vrátit? Tak si pro jistotu v obchodě dva vezmu. Je to úchylka, jak říká můj manžel?

Já mám spíš  pocit, že ty sáčky ke mně už jaksi patří. Občas se na mě venku nějaký pejskař obrátí s otázkou, jestli náhodou nějaký navíc nemám. Mám. Vždy.

Minule se mě jedna paní ale zeptala, proč „to“ sbírám, že jako vozíčkářka snad ani nemusím.

Myslím, že musím – doufám totiž, že si možná někoho ze zdravých lidí  řekne: „když to sbírá člověk na vozíku, asi bych měl taky.“ Kdo ví.

Je zajímavé, že „to“ většinou sbírají majitelé malých psích plemen. Majitelé velkých psů se pokaždé tváří, že si toho nevšimli, protože zrovna mají důležitý telefonát, nebo, že to v té chvíli snad ani není jejich pes. Všimli jste si?