Jak byl dnes u nás doma málem konec světa

První co udělám po probuzení je, že rozsvítím světlo, protože je ještě tma a já bych při té ranní rozcvičce mohla zase usnout. Takže „blik“ a namísto světla nic. Tma

Fajn, asi praskla žárovka. Nic hrozného. Jo, ale zkuste si sednout na invalidní vozík a vyměnit si prasklou žárovku! To prostě nejde.

Chci vytáhnu rolety, abych aspoň něco viděla. Nic. Žaluzie jsou na elektriku a asi jsem si vyhodila pojistky v bytě. Chci se teda aspoň podívat, kolik je hodin – tma. I hodiny jsou totiž na elektriku.

Po chvíli otloukání se o zeď a o futra dveří se mi podařilo najít aspoň jednu svíčku – bludičku. Hurá! Můžu zajet do kuchyně uvařit si kafe! Nemůžu – konvice je na elektriku, sporák je na elektriku. Žádná hrůza? Pro vás, ale z vozíku si nahodit pojistky …

Otevřela jsem teda dveře z bytu na chodbu, jestli nepotkám někoho, kdo by mi pomohl. Na chodbě ticho a tma.

Po chvíli jsem zaslechla, jak někdo nadává na schodech, že nejde elektrika na celém sídlišti,  že je tma jak v …… a že tu baterku nutně potřebuje, načež mu někdo jiný odpověděl, že bez té jediné baterky nemůže vypravit děti do školy.

Tak mě napadlo – potřebujeme se strašit koncem světa? Úplně nám stačí ráno ještě za tmy vypnout elektriku a stresů si užijeme až-až.