Řekl jednou večer Pavel, mladý kluk, který nám pomáhal. Nechápala jsem:
„Proč?“
„No to jsi musela jet na vozíku až do Tesla? Vždyť bych tě tam zavezl autem. Bylo by to pohodlnější, než se kodrncat na vozíku, čekat na autobus… Na co to auto máte?“
Usmála jsem se: „To máš sice pravdu, ale počítej se mnou: benzin by mě stál asi dvacet korun při naší spotřebě a dnešních cenách.“
„To určitě,“ souhlasil.
„Plus stovka pro tebe za asistenci, kdybychom si pohnuli a stihli to za hodinu.“
Přikývl.
„To by se mi ten nákup teda hezky prodražil! I kdybych hned koupila deset kilo mrkve, která je tam v akci a pro kterou jsem jela. To by mě kilo mrkve vyšel na dvojnásobek ceny tady.“
Pavel se na chvíli zamyslel: „No to ale nemůžeš tak brát! A okrem toho – jako vozíčkářka jistě dostáváš na benzin.“ Oponoval.
„To sice ano, ale každou chvíli jezdím do nemocnice, na neurologii, na chirurgii, na internu, věčně jezdím k zubařovi, na oční, plus připočítej gyndu, mamograf… a dvakrát ročně absolvuji v nemocnici deset rehabilitací. To vše mi spolehlivě spolkne víc než je příspěvek na benzin. Možná, kdyby byl v původní výši jako kdysi…“ nedokončila jsem.
Pavel se na mě nechápavě podíval: „A proč pořád jezdíš po doktorech?“
Smutně jsem se usmála: „Raději bych nejezdila, ale vozíčkáři mívají často i jiné problémy, než jenom to, že nemůžou chodit.“
„I tak! To já kdybych měl auto,“ zasnil se Pavel. „Nikam bych nechodil pěšky. Všude bych jezdil autem – do obchodu, do práce… všude. Ale vy – vozíčkáři, vy neumíte žít! Vy jste strašní!“ Pak se otočil ke mně zády a zamumlal: „Furt jezdit po doktorech… blbý nápad!“
