Kubíček, můj malý Caperfield

Já osobně považuji obojek pro pejska dobrý jen na nošení známek. I Kubíček přišel rychle na to, že postroj je mnohem příjemnější a „kšíroval“ se do něj rád, dokonce mi v tom i sám pomáhal. Sedl si a poslušně zvedal jednu tlapku, potom druhou a trpělivě čekal, až se mi podaří postroj zapnout i na zádech.  Ve chvílích, kdy na mě čekával před obchodem, zkoumal, co to ten postroj vlastně je a jak to funguje. Samozřejmě, že mi o tom nic neřekl.

Došlo mi to až ve chvíli, kdy si volně běhal před obchodem a vodítko i s prázdným postrojem visely přivázané k zábradlí.

Když se to stalo jednou, nevěřila jsem svým očím. Jak se mu to povedlo?

Když se to stalo podruhé, mávla jsem s úsměvem na rtech rukou.

Když se to ale stalo potřetí a postarší pán se mě zeptal, jaký to má význam, nechat psa volně běhat a přivazovat prázdné vodítko k zábradlí, tak to už mi došla trpělivost. Vzala jsem Kubíčka a zamířili jsme do zverimexu pro postroj nový, v domnění, že tento už je vytahaný a tudíž nefunkční.

Pani prodavačka si odborným okem pejska prohlídla a přinesla mu nový, pevný postroj. Hned jsem mu ho nasadila a šli jsme domů. Teda já jsem jela na svém invalidním vozíku a Kubíček klusal vedle mě. Chvíli poskakoval,  pak se ale zklidnil a poslušně cupital vedle mě. Aspoň  já  si to naivně myslela. Už jsem ho chtěla za to pochválit, když jsem si koutkem oka všimla, že  je asi pět metrů ode mě, očúrává patník a já samozřejmě, tahám prázdné vodítko. Kdy a jak se dostal z postroje a ještě k tomu za pochodu, netuším. Otočila jsem svůj vozík a zamířila zpět do zverimexu. ,,Chtěla bych vyměnit ten postroj za menší.

„Ale paní,“ protestovala prodavačka: „váš pejsek nemůže mít menší postroj, bude mu těsný.“

Vyzkoušela jsem – těsný byl, ale neškrtil, netlačil, v dýchání nebránil.

Kubíček celou cestu domů poskakoval, zkoušel to, ale dostat se z něho se mu nepodařilo. „Konečně!“ vydechla jsem si. „Konečně nebudu vypadat jako blbec, že uvazuji prázdné vodítko k zábradlí.“

 Moje radost ale netrvala dlouho. Pouze do druhého dne – do chvíle, kdy na mě Kubíček opět čekal před obchodem a prázdný postroj i s vodítkem visely přivázané k zábradlí. Jak to udělal, že se opět dostal i z tak pevného postroje, to mi nikdy neprozradil a já to dodnes netuším – prostě to byl můj malý Caperfield.