Střídavé zkoušení

Tak se to nějak semlelo, že Maminka dala Tátovi děti na více dní. Už podruhé. Jednou je prý náhoda, dvakrát zvyk. Že bych měla první zkušenost s ministřídáním ve školním roce? Zcela subjektivní povídání o "nevlastňatech" doma.

To takhle jednou Maminka mých nevlastňat přišla s novinkou. Nedá prý Tátovi děti na víkend, ale v týdnu. No, jednání kolem toho bylo adrenalinuplné a vyvíjelo se dramaticky. O to překvapivější byl výsledek. Děti si má Táta brát skoro na týden. To aby se v praxi ukázalo, že to nemůže fungovat.

Přišel za mnou, co já jako na to. No co by, přikoupila jsem mouku. Vypadalo to na dvě dávky buchet. Jednu pro děti a jednu pro Tátu. Buchty "Honzíkovky" jsou bezva protistresová terapie. Tak mohou posloužit k tomu, aby všechny "infomační uzly" zůstaly před vstupem do našich dveří. Ponechme tedy tyto uzly a dospělácké zákulisí stranou. A třeba si ke čtení dejte buchtu. Ideálně povidlovou.

V naší minikuchyni se věčně vaří jak pro menší pionýrský tábor. Když přibydou nevlastňata, "musí" se i péct. Jednak by nás jinak snad snědli, jednak Dcera pečení milujuje a považuje ho (narozdíl ode mne) za úžasnou zábavu. Tak pečeme. Buchty, vánočku,  něco z jablek, něco slaného, něco, něco, něco. Při první "dlouhé" návštěvě se Táta změnil v dálkového běžce. Pobíhal a sháněl věci, které dětem chyběly. Tu něco do školy, tu něco na sebe. Což o to, já zajišťovala to krmení a zábavu, to bylo jednoduché. Táta nastavoval pravidla a vymýšlel co a jak a kdy. Rozhodl se nevstupovat do žádných "rodičovských" konfliktů a nepustit starosti domů. A zbytek nechat vyplynout. Děti vlítly do domu jako velká voda, u strouhání jablek jsme se naučili básničku (všichni kdo neutekli) Táta se Synem se zavírali v pracovně nad učením. Kluk je chytrý, byla by ho škoda. Poočku jsem pozorovala, že se odchází učit bez protestů. To já v jeho věku bych určitě smlouvala, kdyby mne někdo hnal k učebnicím. Zvládlo se jít do školy a zase vrátit domů, každý můj příchod z práce (vracím se poslední) zvedl Syna dokonce od počítače. Asi bude ten vítací typ. Poslední hodinku posledního dne před návratem k Mamince jsme si uvařili kafe a kakao a dali zákusek. Malá tečka za společným časem.

Podruhé čas běžel klidněji. Vstávání i ukládání už bylo "nastaveno", Syn měl svá první doučování, Dcera oblíbenou osušku a deku se Šmoulinkou, v počítači přibyla nová hra, vybalili jsme dětské knížky a zbytek her. Dostala jsem obrázek s nápisem "Moje Macecha když se smněje". Mám na něm zelené uši, protože průpisku tělové barvy Dcerka neměla. Poslední hodinku před návratem k Mamince jsme si uvařili kafe a kakao a čokoládový pudink. Tečka za společným časem.

Uvidíme, co bude dál.

Je pravda, že máme mnohé jednoduché. Bydlíme od sebe (obě rodiny) "na skok přes potok", Dcerčina nejlepší kamarádka bydlí v naší ulici a i kdyby ne, v tak malém městě je to jedno, každá ulice je blízko.

Je pravda, že i já to mám poměrně jednoduché. Na péči o děti mne Táta nepotřebuje. Vždycky se uměl o děti postarat. Výhra pro Macechu. A taky možnost oddělit se od věcí, které cítím jinak. Nemusím je řešit. Táta si vystačí. A aspoň dětem nepleteme hlavy.

 Rozhodně to není procházka růžovým sadem. To ale nesouvisí s dětmi. Je to zcela věc dospělých. Táty a mámy. Přesto se v běžném provozu zdá, že to může jít. Jednou je náhoda. Dvakrát prý už zvyk. Stačí zachovat nadhled. Někdy je ho potřeba vrchovatě, někdy ani to nestačí. Ale to už si musí urovnat nebo vybojovat dospělí.