Špatný primární výběr

Tento příspěvek je malé soukromé intermezzo.  O tom, proč píšu. O tom, proč jsem se k tomu odhodlala. O tom, že nejsem zastánce ničeho jiného, než prosté lidské slušnosti a rozumu.

V diskusích používám přezdívku macecha_marie. A nemám ty dukáty, co jsou potřeba k tomu, abych mohla odpovídat. A proto vzniká tento příspěvek.

Má role Macechy není zdaleka první, v níž jsem se ocitla a která s tématikou tohoto blogu souvisí.

Jsem také Vnučka úžasné babičky. Znáte ty z pohádek? Tak takovu jsem měla. Když jsem se narodila, byla už vdova. Děda umřel děsně po své čtyřicítce, máma byla tenkrát na gymnáziu. Bábinka byla nesmírně silná osobnost, ač se to neprojevovalo žádnou dominancí. Prostě s námi všemi byla. A léčila starosti svou moudrou přítomností, rybízovým koláčem a hrnkem melty. Pomáhalo to i na nešťastné lásky. Já ji vlastně nikdy neviděla se vzdávat. Ať jí život dělal cokoliv, nikdy jsem ji nezažila zlou. A to ani v posledním období života, když už se obtížně pohybovala a bydlela u nás.

Taky jsem sbírala zkušenosti jako Dcera. Z toho období vím, že mizerné manželství je pro děti zátěž. V takovém případě je lepší každý rodič zvlášť a  dětem klid.

A v neposlední (snad dokonce první) řadě jsem Matka. Matka, která sama vychovala děti. Neuděláte vůbec nic, když s vámi ten druhý nechce zůstat. Můžete vysvětlovat, prosit, hrozit, můžete ronit krokodýlí slzy, házet talíři, skákat z okna...můžete cokoliv, toho druhého neudržíte. Nebo ne na dlouho. Vždycky jsem byla přesvědčená, že A. by děti nikdy neopustil. Je hračička a blbnutí s nimi ho prostě bavilo. Jenže...byl hračička. A tak ho přitáhla lákavá blikátka hracích automatů. Začal utíkat a možná utíká dodnes, pokud nepochopil, že největším nepřítelem je sám sobě. Myslím, že nepochopil a pořád viní svět. Dlouho jsem nevěřila, že už je na zcela jiné oběžné dráze než já. Snad čtyři - pět let. Čekala jsem na něj nevědomky, nějak uvnitř sebe. A protože jsem v sobě měla tu Dceru s narušeným vztahem k vlastnímu otci, nechtěla jsem, aby totéž v budoucnu řešily moje děti. A tak jsem jejich setkávání maximálně usnadňovala. Není to žádná věda, stačí v okamžiku, kdy se rozhodujete, potlačit svoje zájmy a zraněné ego. Rozhodnout se, co je důležité.

 Všechny popsané role mi daly slušné zkušenosti pro tu nejnovější - Maceší. Když jsem si s ní přestala vědět rady, přečetla jsem snad všechno co na dané téma existuje a nějak si to utřídila. Promluvila s každým v okolí, kdo se vztahy v rodině a vztahy k dětem zabývají. A mimo jiné se rozhodla o problematice psát. V duchu vidím bábinku a vím, že jsem tak trochu po ní. A že "Vavrušky" neplivou špínu, neházejí kamení, ale taky se nevzdávají.

Měla jsem době po rozpadu manželství kamaráda, který byl rozvedený a už s tím vším srovnaný. Měl pro mne báječné vysvětlení. Vždycky mi vyjasnil, že ani já nejsem špatná ani můj bývalý manžel není špatný. Prostě to byl "špatný primární výběr" a nehodíme se k sobě. Není důvod se kvůli tomu trápit víc, než je nutné. Tenkrát jsem mu nedokázala věřit. Časem jsem mu dala za pravdu snad tisíckrát. Proto se nám rozpadají vztahy. Neochota nést zodpovědnost za navázaný vztah, onen špatný primární výběr, ale také úrovněň společnosti, která umožňuje pohodlný život. Nejsme na sobě závislí a prostě se rozcházet můžeme. Žijeme ve společnosti, kde jsou neúplné rodiny už snad častější než ty fungující a všichni to vnímáme jako "normu". Zvláštní svět, že?

Možná by stačilo, abychom si v porozvodových tahanicích uvědomili, že náš bývalý partner je taky nejspíš smutný, naštvaný a utahaný. Že je to ten člověk, s nímž jsme si, zcela si vědomi souvislostí, pořídili děti. Jsem si jista, že docela často lze "bitvu o děti" zastavit, dohodnout se a tím způsobit, že vítězi se stanou všichni. Jinak to totiž nejde. Všichni vyhrají nebo všichni prohrají. Rozvod a následná péče o děti není fotbal a jakýkoliv "gól" v podobě konfliktu jde vždycky do obou pomyslných branek. Přesto se hádáme. Přesto si myslíme, že je možné vyhrát. Několika "bojujících rodičů" jsem se ptala, co je v tomto případě výhra. A často je odpovědí rozpačité ticho.

Poněkud vyhrocené názory se objevily (jen maličko) i v mé diskusi k poslednímu článku. A tak si dovolím vysvětlení. Nejsem zastánkyní žádného z možných modelů péče o děti po rozvodu či rozpadu vztahu. Zato jsem zastánkyní slušné a co nejkultivovanější komunikace. Nechci tady hledat viníky a zastávat se otců či matek. Nechci řešit, kdo z rodičů může dětem co dát. Já totiž, milý čtenáři tohoto intermezza, neměla patent na rozum ani ve dvaceti, natož teď.

Vím, co by vyhovovalo Tátovi. Konec konfliktů, klidně děti u mámy, ale častý, přirozený kontakt s možností domluvy. Nemusí být úsměvná. Stačí věcná. Aby Syn nepropadal z matiky a z fyziky (když on sám je vzdělaný technik a může mu s tím pomoci), aby bylo možné vzít děti do divadla tehdy, když je to správné představení a ne tehdy, když je "lichá sobota", aby se bylo možné domluvit na vhodných dárcich, aby...aby...aby.... Jenže "nemocí" je na téhle komunikací  bohužel daleko více. Jen sem prostě nepatří.

Nemyslím si, že existuje univerzální recept na to, jak upravit styk rodičů s dětmi. Domnívám se ale, že nekomunikující rodič by měl být rychle systémem přiveden k rozumu tak rychle a efektivně, aby nemohlo dojít ke škodám na dětských duších. Nástroje nepochybně existují.  Jen je náš systém nějak nechce vidět.

Dávno si nemyslím, že děti musí být s mámou. Nevím, zda je střídavka vhodná vždycky (mimochodem, kdyby byla "obvyklá", možná by ubylo situací, kdy muž před padesátkou odejde s o dvacet let mladší ženou. Řadu z nich by nejspíš odradil fakt, že mají mít doma každý druhý týden dva "cizí" teenagery :-) ). Je mi jasné, že mnohdy spolu rodiče skutečně nedokáží společně na maturitní ples dětí, které spolu dokázali splodit.

Ale základní slušnost by se ztrácet neměla. Ze vztahů, z rozhodovacích procesů, ale ani s diskusí. V těch svých si o ni tedy diskutující dovolím tímto požádat.