Kde by měly být děti doma?

Dnes zase trocha teorie. Sice převzaté ze sekundárních zdrojů, ale článeček je spíše námět k zamyšlení než vážná sonda. Jak vlastně u rodičů, kteří se na péči o děti nedokážou dohodnout vybrat, který je pro jejich výchovu vhodnější? Určitě stojí za to se trošku zamyslet. Jak vlastně chceme, aby vyrůstaly naše děti? Jaké z nich chceme mít dospělé? Zdánlivě jednoduchá otázka. Ale stačí ji položit deseti lidem. Dostanete deset odpovědí. Dovolme si tedy pro dnešek zůstat spíše u těch otázek.

Rozpady rodin jsou fakt, který v dnešní společnosti existuje a musíme jej akceptovat. Cimrmanologicky pojato - můžeme o tom diskutovat, můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat. Pojďme se tedy podívat na nejsmutnější důsledek rozchodů - děti, kterým se rozejdou rodiče.

Otřes je to pro ně v každém případě, vždyť ztratí to, čemu absolutně věřily. I v případě, že se rodiče rozejdou (relativně) slušně a záleží jim na tom, aby se na všem spojeném s dětmi co nejlépe domluvili. I tehdy, když alespoň v téhle oblasti dokážou svázat rozlítané emoce do ukázněného drdolu a dopady na děti minimalizovat. Co teprve, když se ti dva lidé nedovedou dohodnout ani na způsobu, jak se o své děti postarat. Když tedy stojí nedohodnutý rodičovský pár (protože tady jim tu "párovost" nikdo nikdy neodpáře) před soudem, nad čím je potřeba přemýšlet? A nad čím bychom se možná měli zamyslet všichni?

 Zákon o rodině (93/1963 Sb. v platném znění) ve svém § 26 upravuje situaci takto:

(zdroj např. http://zakony.kurzy.cz/94-1963-zakon-o-rodine/cast-1-hlava-5/)

(1) Před rozhodnutím, kterým se rozvádí manželství rodičů nezletilého dítěte, upraví soud jejich práva a povinnosti k dítěti pro dobu po rozvodu, zejména určí, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu.

(2) Jsou-li oba rodiče způsobilí dítě vychovávat a mají-li o výchovu zájem, může soud svěřit dítě do společné, popřípadě střídavé výchovy obou rodičů, je-li to v zájmu dítěte a budou-li tak lépe zajištěny jeho potřeby.

(3) Rozhodnutí o úpravě výkonu rodičovské zodpovědnosti může být nahrazeno dohodou rodičů, která ke své platnosti potřebuje schválení soudu.

(4) Při rozhodování o svěření dítěte do výchovy rodičů soud sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti, a se zřetelem na životní poměry rodičů. Dbá, aby bylo respektováno právo dítěte na péči obou rodičů a udržování pravidelného osobního styku s nimi a právo druhého rodiče, jemuž nebude dítě svěřeno, na pravidelnou informaci o dítěti. Soud přihlédne rovněž k citové orientaci a zázemí dítěte, výchovné schopnosti a odpovědnosti rodiče, stabilitě budoucího výchovného prostředí, ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem, k citovým vazbám dítěte na sourozence, prarodiče a další příbuzné a též k hmotnému zabezpečení ze strany rodiče včetně bytových poměrů.

(5) Soud vždy vezme v úvahu, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní.

Zdá se to jednoduché. V odstavci 4 a 5 jsou vyjmenovány faktory, které má soud zohlednit. Ale je to opravdu jednoduché? Jak rozpoznat citovou orientaci dítěte? Jak se měří jeho výchovné schopnosti? Co je odpovědnost rodiče? Jak určitě stabilitu budoucího výchovného prostředí v době nanejvýš rozkolísané? Jak definovat rozumovou a mravní výchovu? Takových otázek si lze pokládat desítky.

Hledala jsem odpovědi na internetu (jak jinak taky) a narazila na dva na sebe navazující články s názvem "Komu svěřit dítě do péče" (zdroj v závěru příspěvku). A dovolila si z něj převzít onen soubor vlastností a možností, které by měl mít pečující rodič. Berme jej tedy jako osnovu otázek a námětů k přemýšlení.

Co by tedy měl soud vzít v úvahu? Začněme prostým výčtem:

• Osobnost rodiče
• Vztah rodiče k dítěti
• Charakter a morálka rodiče
• Respekt k právu dítěte stýkat se s druhým rodičem
• Vztah dítěte k rodiči
• Vzor pro vytvoření sociální a sexuální role
• Úroveň vzdělání a inteligence rodiče
• Šíře rodinného zázemí
• Kontinuita prostředí pro dítě
• Socioekonomický status rodiče

Že to pořád vypadá poměrně uchopitelně? Tak se pojďme sami sebe ptát dál. A dotkněme se alespoň některých témat.

Osobnost rodiče

Jaký by měl být pečující rodič? Z dlouhého výčtu vyberme alespoň, že by měl být duševně zdravou a zralou osobností. Líbí se mi věta, kterou si dovolím citovat přesně: "Měl by to být člověk, který umí dávat i brát, který přistupuje realisticky ke svému dítěti a zodpovědně k rodičovství, měl by to být slušný člověk, který má zdravé sebevědomí, ale zároveň respektuje práva a svobodu druhých."

Také jste souhlasně přikývli? Jenže - byli byste sami o sobě schopni říct, že třeba neumíte dávat? Nebo že nerespektujete svobodu druhých? Nebo že nejste zralou osobností? Jistě, kolem sebe takové lidi vidíme, všichni je známe, ale že by se to mohlo týkat právě nás? Jenže ono nejde o nic menšího, než o to, že předávat své životní hodnoty a názory by měl  ten, kdo dokáže z dítěte vychovat duševně zralou bytost. A zase souhlasně kývneme. Protože my všichni přece zralí a rozumní, jsme. Nebo ne?

Vztah rodiče k dítěti

Nad čím je potřeba přemýšlet? Zejména nad tím, jestli má rodič rád dítě pro ně samotné. Jestli je ochoten se vzdát části svých představ, jestli je schopen vidět dítě rozumně a současně s maximální mírou lásky.  Je třeba se zamyslet nad tím, jestli rodič své dítě zná.

Je třeba mít na paměti, že po rozchodu se role rodičů mění. Končí v manželství obvyklá "dělba", procesy si rodiče musí nastavovat znovu. I to nějakou dobu trvá. Dokážeme si v době sporu o děti jako rodiče uvědomit, kolik povinností nám ve vztahu k dětem přibude? Neovlivní nás to?

Charakter a morálka rodiče

A jsme v odstavci fakt těžkého kalibru. Nad čím se zamýšlet, když hovoříme o tom, že by měl dítě vychovávat ten rodič, který mu předá vhodné hodnoty? Co by měla být nedílná součást jeho osobnosti? Prostředí, v němž dítě vyrůstá je přece vzor, jakýsi "program", který následně determinuje celý další život. Měl by respektovat společenské normy a být eticky vyspělý. Dost řekne i vztah rodiče k práci. Je schopen pracovat? Jak se v zaměstnání (či podnikání) chová? Jak podporuje kontakt dítěte s druhým rodičem? Jak vidí svět? Jak sám žije?

A zase je to těžké. Jaký vzor dá dítěti rodič, který dlouhodobě nepracuje, protože "se to nevyplácí"? A co když použije u soudu argument, že se "to dělá aby se mohl věnovat dětem"? Co je a není morální? Má společnost a systém jasno v tom, jaké chceme, aby vyrůstaly děti? Co si myslet o rodiči, který "dští oheň a síru" na svého bývalého partnera a druhého rodiče? Lze omluvit podvody? A do jaké míry? Kdy se lidé chovají jen odlišně a kdy už tím, že po rozchodu zanikne ono ovlivňování oběma rodiči současně, stoupá možnost, že děti přeberou méně šťastné vzorce chování? Otazníky, otazníky, otazníky.

Respekt k právu stýkat se s druhým rodičem

A tady je to jednoduché. Mám-li nesobecky ráda své dítě, chápu, že se chce stýkat s druhým rodičem. A podpořím ho v tom. Chci minimalizovat dopady na jeho duši. Pokud tedy rodič v kontaktu brání, případně dítě manipuluje, zaslouží si tento fakt minimálně intenzivní pozornost a co nejrychlejší řešení.

Vztah dítěte k rodiči

Logicky musí hrát významnou roli i samotný vztah dítěte k rodičům. Má je rádo? Oba? Kterého jak? Jak se vyvíjel vztah a jaké k němu jsou podmínky?

I zde je nutno brát v potaz fakt, že právě v době rozvodu se řada věcí přenastavuje. Tedy i vztahy procházejí bouřlivým obdobím. Děti se mohou zlobit, mohou podléhat tlaku situace i rodičů. Vše je tedy nutno zvažovat velmi pečlivě. Jenže, kde v situaci sporu o děti vzít "klidné hlavy"?

(Subjektivní poznámka : v době rozvodu u nás se situace pro děti uklidnila. Zmizela základní třecí plocha (plochy), věci kolem dětí jsme domlouvali v klidu. A tak jsem si "spolkla hořkou pilulku" -  scénu, kdy mi dcerka vysvětlila, že tatínek je hodný a já ho jen nechci doma. (Já ho v té době doma ještě fakt chtěla :-).) Vytryskla její bolest a dětská touha mít rodinu pohromadě. Mít ji v té chvíli "v ruce" nějaký psycholog, nechtěla bych vidět ten zápis. Ale byla jen bezradná. Věci se strašně měnily a jí bylo sotva dvanáct. Jak měla vše posoudit, když nás viděla v klidných rozhovorech "jako dřív"?)

Vzor pro vytvoření sociální a sexuální role

K vytvoření osobnosti potřebuje dítě oba vzory. Mužský i ženský.

(Subjektivní vzpomínka: jako matka dcer jsem si vždycky říkala ono obvyklé - aspoň, že jsou to holky, když už jsme tak dlouho samy. Zamrazilo mne ale, když jsme kdysi stěhovaly obývák a ony samy vlekly gauč. Konstatování : "Tak dneska jsme pochopily, že chlap se doma občas hodí" mne zamrazilo. Protože tohle je bude provázet životem. Samostatnost. Protože ony vědí, že to může jít... no, co si budeme namlouvat, nezabije je to. Ale všeho moc škodí. I samostatnosti.)

Úroveň vzdělání a inteligence rodiče

A tady jsme taky v jednodušším "poli". Má-li rodič sám širší rozhled, bude pravděpodobněji lépe dítě podporovat v jeho rozvoji. Škola, koníčky, aktivní přístup k životu. Tomu všemu se může lépe dařit.

Šíře rodinného zázemí

A nezapomínejme na babičky, dědečky, tetičky, sestřenice a všechny ty, kdo dítě ovlivňují a ono je má rádo.

Kontinuita prostředí pro dítě

Kde by mělo dítě zůstat? V prostředí, které zná? Kde má kamarády? Kde má své jistoty? Jak je to se stěhováním? Co je blízko a co už daleko? A máme další sadu otázek. Kolikátou už?

Socioekonomický status rodiče

Tohle téma se mi příliš nepozdává. Jsem si jista, že dobře se dá žít i s relativně nízkými příjmy, jen je to pro rodiče setsakra náročné (ověřeno). Ovšem nelze oddiskutovat, že vyšší status dá dětem lepší možnosti. Místo flétny vyberete třeba piano, místo florbalového kroužku ve škole může dítě do tenisového klubu. Jenže, co má pro výchovu význam? Ne i schopnost chápat, že něco jde a něco ne? A v této části nesmí chybět to "socio" a není žádoucí řešit jen statut ekonomický. Ačkoliv, uznávám, není špatné se nebát, že nebudete mít pro dítě na rovnátka nebo na lyžařský výcvik. Jenže jak posoudit, jestli je rodič dostatečně "socio" a tedy umí zacházet se svým "ekonomickým" stavem?

A máme to. Vybrat rodiče, který je pro péči o děti vhodnější je oříšek. Snad bychom měli vnímat, jestli dítě vidí realisticky a má ho rád, jak sám žije, jaké má hodnoty, co umí a co může dětem nabídnout. A také jak vnímá situaci dítě a co chce ono samotné s ohledem na jeho ovlivnění celou tou vysoce zátěžovou situací. Podstatné je jedno. Měli bychom chtít, aby u nás vyrůstaly děti, které budou vstupovat do života jako co nejvzdělanější (dle svých přirozených možností), nejpřipravenější, lidé, kteří budou mít šanci být v životě vyrovnání a úspěšní.

A závěrem otazník souhrnný - umí tohle systém ošetřit?  A zajímá ho to vůbec? Zajímá to společnost?

 Zdroje:

http://www.jedendomov.cz/sverovani-deti-do-pece-po-rozvodu/108-komu-sverit-dite-do-pece-1

http://www.jedendomov.cz/sverovani-deti-do-pece-po-rozvodu/109-komu-sverit-dite-do-pece-2

(články jsou použity po dlouhém zamýšlení vzhledem k jejich jisté tendenčnosti, která ovšem není převzata).