Věříte na čerty? (4)

To není řečnická otázka, ptám se naprosto vážně. A nemyslím veselé čertíky mikulášské ani přiblblé čertíky z českých pohádek. Čert, ďábel, satan, absolutní zlo – věříte, že vám něco takového může zkřížit cestu?  

Já ano. Zrovna nedávno jsem tím velmi překvapila jednu známou. Jak prý může v jednadvacátém století někdo věřit na takové zprofanované symboly Pekla. Málem ji z toho odnesl čert.

Čert nikdy nespí. Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Kam čert nemůže, nastrčí ženskou… No řekněte, kde se tady vzala všechna ta rčení a úsloví? Lidová slovesnost se vždy vyznačovala moudrostí a konkrétností, proč by v ní tolik místa zabírala bytost existující jen v naší fantazii.

Mrkněte  do literatury, kolik autorů nějakou podobu čerta či satana vidělo. Kolik hrdinů s ním vedlo dialog. Adam a Ježíš. Sv. Prokop. Dante Alighieri. Káča a Božena Němcová. Dostojevskij a Ivan Karamazov. C.S. Lewis, I. B. Singer, Michail Bulgakov i Nikos Kazantzakis.

Bulgakovův román Mistr a Markétka začíná dialogem dvou spisovatelů, kteří popírají existenci nejen ďábla, ale především Boha. Pobaveně je poslouchá podivný cizinec a je natolik zaujat jejich myšlenkovými pochody, že s popírači zapřede koketní rozhovor. Za chvíli už se hlava jednoho z nich válí na tramvajových kolejích a druhý pobíhá po Moskvě a povykuje, že právě potkal ďábla. Šoupnou ho do blázince, co jiného.

Když čtete Dantovu Božskou komedii, nemůžete popřít, že velký Ital ho viděl. A z Pekla vyvázl jen díky lásce. Což je mimochodem jediná síla, která vás může před satanem zachránit. I sny Ivana Karamazova působí věrohodně. Přesto lidé pořád nevěří. Mají pocit, že čerti jsou chiméra, že jen o Mikuláši straší děti. Mám známou, ta dokonce na zlobivého synka čerta volala. Asi dobře nečetla Erbenovu Polednici.

Máte pocit, že spisovatelé si vymýšlejí? Že nás klasici vodí za nos? Že katolíci straší Peklem proto, aby byly ovečky poslušné a nikde se netoulaly? Tak jo, klidně tomu věřte. Ale já budu dál věřit na čerty.

Zrovna nedávno jsem si s jedním zakoketovala. Byl takový veselý, péro na kloboučku, tanečním krokem mě lákal do zrcadlového sálu. Dali jsme si kvapík. Pak čardáš. Pak čtverylku…

Pak jsem šla v noci se psem a zapomněla, že mi dcera stáhla z kroužku klíč od předsíňky. Asi hodinu (byla jedna po půlnoci) jsem stála na chodbě a zvonila. Pak jsem vyběhla ven a řvala pod okny paneláku. Otevřela sousedka a strašně nadávala. Pak jsem zatáhla za závěs v pokoji, urvala se tyč a rozmlátila drahou stojací lampu. Taky mi mohla rozbít palici. Pak mě rozbolelo břicho a nemohla jsem spát. Pak dostali moji studenti špatné učebnice. Pak jsem málem sežrala svou šéfovou a ukousla synovi nos...

Až včera večer zmizel. A že mi dal zabrat. Vždyť přece vím, že mi většinou stačí malá, nepatrná chybička. Něco, co ostatním běžně prochází. Žertík. Jedovatá poznámka. Drb, který neměl být vysloven nebo zbytečná přepjatost a zaujatost vlastní osobou.

A už se vezu. Už kolem mě skotačí, mrchy rohaté!

Bojím se čertů. Bojím se zla. Nelze se mu vyhnout, ale můžeme se před ním chránit. Někdy dokonce musíme.

Proto zavírám diskusi na svém blogu. Budu raději tančit v tančírně a povídat si s kamarády u piva. Mějte se všichni pěkně.

A nezapomeňte, že cesta do Pekel bývá často dlážděna těmi nejlepšími úmysly...

Dobrou noc.

Psáno pro oktavánský literární seminář - téma Zlo a jeho podoby (4)