Smlčí-li spisovatel pravdu, lže

Když jsem před pětatřiceti lety stála několik mrazivých hodin ve frontě před Rudolfinem, abych se naposledy uklonila svému prvnímu Básníkovi, zahřívala mě Píseň o Viktorce: "Noc byla tenkrát bezmála,/ a Úpa byla rozvodněna./...

Volal jsem do tmy jejich jména/ dvě krásná jména, zoufalá. /Muž, jenž ti vkročil do sudby,/ v duchu si bezpochyby slíbil,/ že neodejde, dokud by/ na ústa tvá tě nepolíbil…“ 

Jaroslav Seifert zemřel 10. ledna 1986, třináct měsíců poté, co mu byla udělena Nobelova cena, a rozloučení s ním mělo celonárodní charakter. Ten nekonečně dlouhý a tichý zástup jeho čtenářů byl možná první povolenou protikomunistickou demonstrací druhé poloviny 80. let.

Čím byl tak výjimečný něžný lyrik, který zpíval hlavně o lásce, ženách, vínu, Praze, ke konci života o odcházejících přátelích, že se ho ani rudí úderníci neodvážili zcela vyškrtnout z nakladatelských plánů?

Jaroslav Seifert žil v povědomí národa jako milovaný básník a také člověk, který neuhýbá. Syn z proletářsko-katolické rodiny, v roce 1921 vstoupil do komunistické strany, roce 1929 se postavil Gottwaldově bolševizaci a byl z KSČ vyloučen. 1938 podepsal protest proti stalinským procesům a svými verši reagoval na Mnichov.

V roce 1956, kdy mnozí jeho kolegové ještě seděli ve vězení nebo těžili uran, pronesl na II. sjezdu Československých spisovatelů: “Smlčí-li spisovatel pravdu, lže.“ A zastal se pronásledovaných autorů.

V roce 1968 veřejně vystoupil proti invazi vojsk Varšavské smlouvy, v roce 1976 podepsal Chartu 77. A v prosinci 1984 dostal za celoživotní dílo i statečnost Nobelovu cenu, na což skomírající komunistický režim reagoval trapnými oslavnými rituály, jimž nikdo nevěřil.

Vlastně to byl zázrak, že se Jaroslav Seifert v padesátých letech vyhnul komunistickým kriminálům, jeho nekorektní výroky při nočních pitkách s přáteli byly pověstné, řešila je i StB. Rozpor mezi jazykem jeho veršů a jazykem proletářského synka ze Žižkova kouzelně zachytil Josef Škvorecký v postavě básníka Nedožila z Miráklu:„Chodili jsme s Jiříčkem Wolkerů na víno, on to byl takovej dobře vychovanej mládenec ze spořádaný rodiny, a blouznili jsme o Leninovi. A o něm jsme ovšem taky věděli hovno.“

Autor Maminky, Písně o rodné zemi a bezpočtu textů o krásách ženského těla měl pohřeb v Rudolfinu, v Břevnovském klášteře i v Kralupech řízený StB, tolik se dosluhující režim bál veřejných protestů. Poslední z životních paradoxů Básníka, jehož verše se na veškeré politické hemžení tohoto světa usmívají z růžového obláčku:„Ty lásko, pozdravena buď,/ buď věčná, skutečností jsi-li./ A jsi-li snem, jen neprobuď/ mé oči, i když den je bílý./ Člověk je šťasten, třeba šílí,/ ty, lásko, pozdravena buď.“

Psáno pro MF Dnes, 13. 1. 2021